Naposled přidané:
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
kniha.png
Lucissa.jpg
TOPlist
konik.gif
Loki Odinson, had.jpg

Shrnutí: Příběh o setkání dvou tricksterů plný mytologického kutilství, jež samo sebe obhájí pouze tehdy, dokáže-li polozapomenutým dějům vdechnout nový život.

Varování: nevhodné v případě ofidiofobie (chorobném strachu z hadů) a při alergické reakci na některé skutky Ódina Všeotce
Postavy: bůh lstí a klamů Loki Odinson, bohyně soucitu Sigyn, had Preslík
Období: blíže neurčené mytologické bezčasí
Počet kapitol: 1 dlouhá
Stav: dokončená
Rating: T
Slash: ne
Žánr: psychologické, humor, drama, mytologie všeho druhu



Každý svého štěstí strůjce

aneb

Co v Eddě zaručeně nikdy nebylo
 

První, co si Loki uvědomil, když dunivé kroky stráží v ústí jeskyně konečně dozněly, byla skutečnost, že ty tři velké kameny, ke kterým ho připoutali, zatraceně tlačí. Jeden se mu ostrými výčnělky zarýval do ramen, další ho nepříjemně píchal do zad, poslední rozdíral jeho kolena a stehna. Pokud tohle představovalo trest, určený mu až do Skonání věků, byl si jistý, že nejpozději po pár hodinách začne toužit, aby Ragnarök nastal už dnes večer.

Přesto, vzal-li do úvahy letoru krále Ódina podpořenou mírou naštvání ostatních Ásů, přišel mu jejich rozsudek – jak to jenom vyjádřit – poněkud málo vynalézavý…

S velmi nepříjemným pocitem, že nejzábavnější část možná teprve přijde, se opatrně rozhlédl kolem. Jeskyně na mořském pobřeží byla rozeklaná, vlhká a studená, plná nehostinného šera. Potud v pořádku. Zvenčí sem doléhal řev příboje, který tu a tam dovnitř vmetl spršku ledové vodní tříště. I to dobře zapadalo do scénáře exemplárního trestu. Tak proč jenom –

Vtom jeho pozornost upoutal jakýsi sotva postřehnutelný pohyb na skalním výčnělku nad jeho hlavou. Soustředil se, aby posunul vědomí o kousek víc do svého jotunského Já, a s uspokojením zaznamenal, že nevlídné příšeří téměř okamžitě ustoupilo. Mnohem méně ho však potěšilo, když tím takřka kouzelně projasněným zrakem spatřil, jak ze skalní pukliny vykoukla štíhlá hadí hlava se široce rozevřenými čelistmi. V nepříjemné předtuše smíšené s jakousi morbidní fascinací sledoval, jak se na konečcích plazových zubů začínají formovat malé korálky jedu. Pomalu rostly, z korálků se stávaly krůpěje, z krůpějí třpytivé protáhlé kapičky a potom –

Loki zařval a zběsile sebou zazmítal, když palčivá kapka jedu dopadla na jeho citlivou pokožku. Zatraceně. Zatraceně! Zatraceně!!! A to všechno jenom kvůli tomu, že se ve chvilce slaboduchého pomýlení nechal vyprovokovat, aby s Thorem uzavřel sázku, že i jako bůh neplechy, lstí a klamu dokáže celý jeden den mluvit pravdu. Kdo mohl tušit, že těch pár sarkastických poznámek, které mu jaksi mimoděk vyklouzly z úst na Gymirově hostině, dokáže vyvolat takový poprask. Nebo ta pozdější lapálie s Baldrem. Takového povyku jenom proto, že svět dočasně zbavil jednoho neužitečného pitomce, co si o tu lekci přímo koledoval. Copak nikdo nepamatuje to jeho věčné otravné žadonění: „Schválně, hoďte po mně nějaké kopí, nebojte, uvidíte, jak se pěkně odrazí, protože, abyste věděli, mně žádná věc, rostlina ani zvíře, nic, co se dotýká země, plave ve vodě nebo létá ve vzduchu, nemůže ublížit… Loki se nedokázal ubránit pocitu hlubokého vnitřního zadostiučinění při vzpomínce, jak obyčejná větvička jmelí, kterou Baldr do toho nabubřelého výčtu jaksi pozapomněl zahrnout, ho v jediném okamžiku složila na podlahu jako hadrovou panenku. A na ten nádherný chaos, který následně vypukl; jak všichni bohové zděšeně vykřikovali, zakopávali o převrhávané židle, šlapali si po nohou a v nepozornosti z plných pohárů bryndali medovinu na ubrusy i na slavnostní šaty.

Norny vědí, že větší či menší měrou se té akce účastnili všichni, ale – jak příznačné – odskákat to má zase jenom on!

Loki se vzrůstajícím znepokojením sledoval, jak na hadových zubech pučí a bobtnají nové nazlátlé kapičky. U Ymirova vousu, tohle je zase polízanice! Vždyť se jeho kůže sotva stačila zacelit a v místech, kde ji předtím jed poleptal, dosud pálila a bolestivě pulzovala. V náhlém pudu sebezáchovy zkusil uvolnit pouta pomocí magie, docílil však pouze toho, že se okovy prudkým přílivem energie rozžhavily téměř doběla. Jaujaujaujaujau. Ať balrogové sežehnou na škvarek všechny midgardské trpaslíky i s těmi jejich prokletými antimagickými slitinami!

Loki bolestí skučel, svíjel se a škubal řetězy, až se jeskyně několikrát otřásla v základech. Z puklin ve stropě se vydrolily drobné kamínky, které ho zasypaly krátkou sprškou, jako by se i samotná skála vysmívala jeho utrpení.

Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, právě v tom okamžiku krajní nepohody se v Lokiho brilantní mysli objevilo jisté Vnuknutí. Hrst do té doby zdánlivě nesourodých postřehů se propojila v řetězec, na jehož konci jasným světýlkem zablikala jiskřička naděje. Výborně. Teď to hlavně nepokazit. Pokud příšeří dovolovalo, Loki si hada znovu co nejpozorněji prohlédl. Snažil se nic neopomenout, protože i sebemenší detail se vposledku mohl ukázat jako rozhodující.

Šupinaté tělo jeho mučitele bylo velmi dlouhé, štíhlé a mrštné, typické pro stromové hady, pocházející z mnohem přívětivějších koutů světa, než jaké představovala jeskyně na odlehlém severském pobřeží, zaneřáděná oslizlým kamením a solí prosyceným bahnem.

Loki v duchu rychle oprašoval další vědomosti, které kdysi jako mladinký králův syn získal na ásgardské akademii. Jako z nesmírné dálky k němu dolehl monotónní hlas mistra Bjørksona, při jehož výkladu většina ostatních studentů nezadržitelně usínala. Zapamatujte si, že hadi dokážou spolknout kořist značných rozměrů díky neobvyklému spojení svých čelistí, které je, na rozdíl od anatomie dříve probíraných druhů – Volstaggu, schovej tu svačinu, ještě není přestávka! – vazivové a extrémně pružné. Ano, přesně takhle to jeho bývalý učitel říkal. Lokimu však bylo jasné, že jádrem otázky není, jakým trikem had své čelisti roztahuje, ale naopak, proč je zrovna tento konkrétní jedinec za celou dobu ještě ani jednou nezavřel. Bůh neplechy byl tak zabraný do uvažování, že při další kapce jedu sebou jenom škubl a tlumeně zaskučel. Na zoufalé ječení bude čas později. Teď přemýšlel.

Had, svinutý do pevného klubíčka, mu jeho téměř vědecký zájem oplatil strnulým prázdným pohledem. Po posouzení všech indicií se závěr zdál jasný. Tenhle jedinec zkrátka nebyl v pořádku. Podchlazený, dehydrovaný neustálou tvorbou jedu, oči zmatnělé, šupiny hrubé a praskavé…

Loki znovu zalovil v paměti a jenom doufal, že jazykový kurz parselštiny pro středně pokročilé bude na nadcházející rozhovor stačit. Když si svého času tento předmět vybral jako povinně volitelný, jeho bratr Thor se mohl potrhat smíchy. Prý jestli má v úmyslu rozmlouvat s dešťovkami. Odvětil, že každému, kdo není úplný troll, je známo, že dešťovky nejsou hadi, ale máloštětinatí červi, a povzneseně odkráčel středem chichotající se uličky do prázdné učebny. Jak se později ukázalo, ne tak úplně prázdné. Na první lekci hadí řeči tenkrát dorazili dva. On a jakýsi externista z Midgardu, jehož jméno Loki dávno zapomněl. Vybavoval si jen, že nejspíš pracoval jako ředitel na nějaké škole, protože si nejednou trpce stěžoval na jakési blíže neurčené vleklé spory s ostatními učiteli. Po skončení kurzu už o něm mladý princ nic dalšího neslyšel.

Popravdě, ani hadí jazyk od té doby nikdy nepotřeboval. Ale Loki měl rád i vědomosti pro vědomosti samé. Možná to byla jedna z iluzí, kterou opájel sám sebe, ale dodávaly mu příjemný pocit, že má díky nim věci tak nějak víc pod kontrolou. Proto teď několika hlubokými výdechy uvolnil ztuhlé tělo, soustředil se, mentálně sestoupil až do nejhlubších struktur svého mozku a potom sotva slyšitelně zašeptal: „Sssdravím tě plassse. Kdyššš uššš musssíme sssdílet ssstejný prossstor, mošššná by bylo sssdvořilé ssse předssstavit. Jssem Loki. Loki sss Ásssgardu.“

Ztichl a bedlivě pozoroval hadovu reakci.

Chvíli to trvalo, ale nakonec se štíhlá hlavička s nepřirozeně rozevřenými čelistmi toporně pootočila jeho směrem. Ve zmatnělých očích na okamžik prokmitl náznak zájmu, ale hned zase pohasl. Had stále mlčel.

Loki se přesto rozhodl pokračovat. „Omlouvám ssse, moje parssselššština asssi není nejlepššší, ale neměl jsssem mosss přílešššitossstí ssse v ní posssvišššit,“ připustil se sobě ne zcela typickou skromností. „Potřeboval bych vědět, jessstli mi rosssumíššš,“ zasyčel nejkorektnějším způsobem, jakého byl schopen.

Tentokrát s radostí zaznamenal, jak se hadí hlavička opatrně pohnula shora dolů v náznaku přikývnutí. Plaz mírně změnil polohu a potom, s čelistmi stále křečovitě otevřenými, poprvé promluvil. No, promluvil –, zahuhlal něco jako: „Hvoje heh he uháhe-híhí.“

Loki sice nerozuměl ani slovo, první kontakt však byl úspěšně navázán. Teď zbývalo udržovat ho všemi prostředky při životě. „Pocházíš asi z daleka, že? Tvá výslovnost je, pokud to můžu posoudit, dost – exotická…“ Loki zjistil, že když zůstane uvolněný, slova prakticky sama plynou z jeho mysli, aniž by přitom musel pohybovat rty. To bylo příjemné zjištění, neboť předchozím syčením si už stačil poprskat celou tuniku. Když o tom uvažoval, pokud z téhle šlamastyky někdy vyvázne, možná by měl na ásgardské akademii požadovat vrácení školného proto, že mu tenhle jednoduchý trik nikdo neporadil už dřív.

„Houhy hehohihá!“ zareagoval had popuzeně. „Hám h hamě hahíhnuhý hhn.“

Další kapka jedu pomalu skanula z jeho mírně prohnutých zubů, tentokrát se však Lokimu podařilo v poutech zkroutit a včas uhnout. Co víc – jeho původně mlhavá hypotéza začala vlivem dalších začlenitelných podrobností nabývat obrysů životaschopné teorie. Ale ještě pořád si nebyl úplně jistý.

„Víš, samozřejmě se můžu mýlit, jak jsem prve zmiňoval, v hadím jazyce nejsem žádný velký odborník, ale skoro mi zníš, jako kdybys měl něco zapíchnutého v tlamě,“ zkusil to.

Hadí očka na okamžik zazářila životem a úzká hlavička pořád ještě strnule, ale zřetelně a důrazně přikývla. „Hhn. Hhn h ha-háhie.“

„Ach, jistě,“ souhlasil Loki, jako by se to rozumělo samo sebou. „Tedy, ne že bych tyhle jazykové hrátky neměl rád, ale možná bychom si je mohli užít později a teď se soustředit na to podstatné. Protože – mít něco zapíchnutého v puse, jak tvrdíš, musí být doopravdy strašně nepříjemné.“

Štíhlá hlavička přisvědčila. „Hohně.“

„A taky velmi nebezpečné,“ pokračoval Loki zdvořile zúčastněným tónem. „Když si představím ty všemožné zdravotní komplikace, přemnožené bakterie, postupující zánět, gangrénu… Dokonce si vzpomínám, v jednom hodně starém spisu, který jsem objevil v knihovně mého – krále Ódina –“ opravil se, „jsem četl příběh o drakovi, co měl podobným způsobem v patře zaražený meč. Umíral nekonečně dlouhé dny v naprosté agonii, než mu čepel té zbraně pronikla až do mozku. – Ach, odpusť, neuvědomil jsem si – To ode mne bylo svrchovaně necitlivé.“ Bůh lsti a falše nechal slova rozplynout v tichu a teprve, když dosáhly plného účinku, nezávazným tónem nadhodil: „Samozřejmě za normálních okolností by bylo logické, abychom se ten problém pokusili společnými silami nějak vyřešit.“

Had se mu černýma korálkovýma očima téměř přilepil na rty.

„Když o tom uvažuji hlouběji, sice jsem připoutaný tady k těm kamenům, takže se nemůžu moc hýbat, ale prsty mám pořád volné a kdybych se opravdu hodně snažil…“

„Hnah ssse!“ vyhrkl had dychtivě. „Hohím,“ dodal, když si všiml Lokiho lehce nadzdvihnutého obočí.

„Podobné drobné úsluhy bývají zcela obvyklé mezi přáteli, ovšem…“ kladl mladý bůh slova za sebe úhledně a účelně jako ploché kameny na zahradní cestičce, zatímco had napjatým očekáváním zapomínal dýchat.

„Hůheme hýt hátehé,“ navrhl pak zcela podle Lokiho nejlepšího očekávání.

„Obávám se, že nikoli.“ Nečekaně odmítavá slova zasvištěla vzduchem jako švihnutí mrazivého biče.

„Hoh ne?“

“Protože přátelé, podle společenských norem platných ve všech Devíti světech, vůči sobě chovají jisté ohledy. Tedy – alespoň myslím. Zkrátka, není možné si prokazovat laskavost a zároveň přitom po sobě slintat směs hematotoxických a neurotoxických jedů!“

Jeho prohlášení hada zjevně přivedlo do velmi zoufalého rozpoložení. „Hale honi híhali,“ naznačil obviňujícím gestem k východu z jeskyně, „he hdyh ha tehe phehanu hinhat hed, hah he hahihí.“

„Samozřejmě, že ti vyhrožovali, že když na mne přestaneš slintat jed, tak tě zabijí,“ odvětil Loki o poznání vstřicněji. „Nicméně jsem přesvědčen, že jednou tu tlamu stejně budeš muset zavřít a pak – O tom drakovi s mečem zapíchnutým do patra jsem se už, tuším, zmiňoval.“

Had vypadal jako klubíčko neštěstí, nemilosrdně drcené mezi špatným a ještě horším rozhodnutím.

„Mizerná volba, co?“ Tentokrát Lokiho hlas zazněl téměř soucitně. „Mimochodem, kdysi na Midgardu jsem slyšel příběh o jedné ženské, Sophie se jmenovala, která z nutnosti podobné volby nejdřív propadla alkoholu, potom začala žít s psychopatem a úplně nakonec oba spáchali sebevraždu. Čímž tě samosebou nenabádám, aby sis z nich bral příklad.“ Lokimu v očích zahrálo čtveráctví, které nikdy nedokázal dlouho potlačit. „Nebo bys aspoň mohl vynechat tu alkoholickou fázi. Jaká nuda, zemřít na cirhozu jater, když se ti nabízí tolik jiných, mnohem zajímavějších možností. Protože ale zároveň nechci riskovat, že tě napadne spáchat sebevraždu volným pádem na můj obličej, navrhuji, abychom situaci začali řešit asi takto: Pokud hádám správně, královské stráže nás přijdou zkontrolovat jednou denně a jsem si jistý, že nezůstanou ani o chvilku déle, než jim přikazuje povinnost. Během té doby bychom se měli tvářit, jako kdyby se mezi námi dvěma nic nezměnilo a po zbytek času…“ Bůh lstí a klamu udělal mnohovýznamnou pauzu.

„Ha ssso hdyh pohnahí, he podháhíhe?“ namítl had.

„Trochu víc důvěry v mé schopnosti, prosím. Kdo jiný než ásgardský princ v nemilosti by měl lépe vědět, co za materiál slouží v Ódinových gardách. Ty prosté duše nenapadne nic, ani kdybys jim to strčil přímo pod nos napsané palcovými písmeny.“

„Hah hobhe,“ souhlasil had, potom však znovu zaváhal. „Ha hak hohnám, he hi hůhu hěřit?“ zeptal se ne bez jisté chvályhodné obezřetnosti.

„Nijak to nepoznáš. Stejně jako já nepoznám, zda můžu věřit tobě, že se mi v nestřežené chvíli nezakousneš do ruky.“ Lokiho oči zpod přivřených řas zazářily jasnou zelení. „Ovšem troufám si tvrdit, že okolnosti nás ponoukají, abychom oba trochu zariskovali. Co myslíš?“

„Há – houhasssím.“

„V tom případě bych naši dohodu považoval za uzavřenou.“

„Hano.“

„Tak polez blíž, ať se do té chirurgické operace můžeme pustit.“

Po celou dobu, co se had hlavou dolů obratně spouštěl po téměř kolmé skalní stěně, mladý bůh pozoroval každý jeho pohyb s výrazem někoho, kdo si mistrovství jakéhokoli druhu dokáže opravdu vychutnat. „Jsi rozený akrobat,“ pronesl uznale, jakmile had elegantním pohybem sklouzl na dno jeskyně. „A teď se zkus dostat co nejblíž k mé ruce, abych ji nemusel tolik natahovat. – Ještě okamžik,“ zarazil hada, když rozeklaný jazýček zlehka pošimral jeho prsty. „Opovaž se mě poslintat. Pokud to uděláš, bude mě to bolet, a když mě to bude bolet, budu sebou zmítat, a když sebou budu zmítat, mohlo by se lehce přihodit, že místo, abych ten uvízlý předmět odstranil, zapíchnu ti ho ještě mnohem hlouběji a pak – o tom drakovi s mečem už jsme mluvili několikrát, že?“

„Hyhohuheš hi?“ zahuhlal had trochu dotčeně.

„Nevyhrožuji. Pouze připomínám.“

Plaz se stočil na vystouplém balvanu a trpělivě vyčkával, dokud se na jeho zubech nezformovaly perličky jedu dostatečně velké, aby samy odkáply na zem.

„Huh hůhem.“

„Hodný,“ pochválil ho Loki, zatímco jeho ukazováček a prostředník velmi opatrně mizely v otevřené tlamce, kde se okamžitě setkaly se dvěma řadami malých ostrých zoubků, kterým se musely opatrně vyhnout. „Pojď, ještě kousek – počkej! – něco jsem našel. Zatraceně, nevrť sebou, teď mi to zase vyklouzlo!“

„Hohyn.“

„Buď zticha! Musíme to celé zopakovat. Polez blíž – ještě víc – stop! Ani se nehni.“ Loki do štipce prstů uchopil malý úzký předmět. „Držím to. Pomaličku couvej zpátky. Pomalu říkám! Opatrně, ještě kousek… Hotovo,“ oznámil ve stejný okamžik, kdy had vyčerpaně sjel na zem mezi kameny. „Operace se zdařila, pacient i jeho lékař přežili,“ ušklíbl se trochu uličnicky, zatímco se zájmem otáčel v prstech úzký ostrý předmět. „Navíc se mi zřejmě podařilo rozluštit jednu jazykovědnou hádanku. Jsem si totiž skoro jistý, že tvůj ‚hhn h ha-háhie‘ by mohl znamenat,“ znovu zaostřil na drobnou třísku ve své ruce, „pravděpodobně něco jako ‚trn z akácie‘?“

„Hano,“ přisvědčil had. „Totiš, chsi řísi – ano,“ opravil se teď už ukázkovou parselštinou.

„Jsem zkrátka geniální lingvista,“ pochválil se Loki a kdyby mohl, nejspíš by sám sebe uznale poplácal po rameni.

„Jsssi předevššším lassskavý šlověk.“

„Mýlíš se.“ Rozverný úsměv zmizel z ještě téměř chlapecké tváře jako mávnutím kouzelného proutku. „Mýlíš se dokonce hned dvakrát. – Nejsem člověk. A už vůbec ne laskavý. Jsem trickster. Napůl Ás, napůl mrazivý obr. Zlomyslný, nevypočitatelný a lstivý. Všichni to o mně vědí.“

„Pak jsssou nejssspíššš všššichni trochu mešššuge,“ zakroutil had hlavou. „Nebo neměli nikdy nis sapíchnutého v pussse,“ dodal uvážlivě. „Kašdopádně, jsssem ti velise savásán.“

„Neplýtvej závazky tam, kde nejsou vyžadovány,“ odpověděl Loki. Naposledy pohlédl na ostrý kousek dřeva ve své dlani, než ho nechal volně sklouznout do bláta mezi kameny. „Já se už prve představil, je na tobě, abys mi o sobě něco pověděl. Můžeme začít třeba tím, že mi prozradíš, kvůli jakému zločinu sem strčili tebe.“

Hadí jazýček v nefalšovaném rozhořčení prudce zakmital. „To všššechno ssskrs ty sasssraný jabka!“

„To vypadá na dlouhý a možná i docela zajímavý příběh.“ Odsouzený ásgardský princ se pokusil zaujmout co nejpohodlnější polohu, jak jen mu pouta spolu s krátkými řetězy dovolovala. „Dobrým vypravováním nikdy nepohrdnu.“

„Všššesko sašalo tím inserátem,“ promluvil had, sotva se uvelebil na jednom ze skalních výčnělků a špičkou ocásku si podepřel bradu. „Abysss rosuměl, kdyš je jeden had, má ssstrašššně ssslošitej šivot. Buďto s tebe chse kašdý uvařit nějaký lektvar, nebo tě přibíjí za osásssek na dveře, nebo tě nutí tansovat jak píssskají, nebo ti chtějí přerasit sáda holí, kdykoli ssse objevíššš. Takše kdyš jsssem ssse dosvěděl o tom inserátu na hlídaše, hned jsem po tom ssskošil. Připlasím ssse tam, sahrada jak štvrt sssvěta, štyři řeky, fessstovní oplosení kolem dokola, u vrat portýr sss mešem v ruse, prossstě lepššší podnik uš od pohledu. Ssstařík, so mu to patřilo, ssse sdál taky sssolidní. Povídá, še potřebuje ssstrášit jeden ssstrom, prý nějaká vsásná sssorta jablek ši so. Prossstě sssuper práse, nessstrháššš ssse, teplouško, klídešek. Všššude plno svířat, ale šádné tě nechse sssešrat, šádní pitomí ješci ani promyky a tak. Do toho tam pobíhali dva takoví mírně pošššahaný lidi, on pořád pro všššechno vymýšššlel jména a ona ssse všššemu obdivovala a běhala tam jenom tak, předssstav sssi. Krásssná holka, dobře ssstavěná, jessstli mi rosumíššš, vlasssy aš po pásss. Jenše šasssem ssse mi sdálo, še ssse sašíná mališko nudit a ten její trouba pořád nis, jenom svířátka, kytišky, jako by ho vůbes nesajímalo, še má před sssebou takovou kossst, ani to sss ním nehlo, věřil bysss? Tak o tom uvašuju a říkám sssi, třeba tomu moulovi ssschásejí nějaké vitamíny. Proto povídám: ‚Evuššško,‘ (ta šensská ssse totiš jmenovala Evka), skusss tomu sssvýmu ňoumovi podssstršit pár jablek, třeba ho to kapku vschopí.‘ Víššš so tím myssslím?“ Had pohlédl směrem k Lokimu a několikrát se smyslně zavlnil. „Tak mu to ovose dala, nejdřív ssse sdálo, še to sabralo, jenše pak ssstařík ssstrašššně suřil, podesírám ho, še ty jabka měl ssspošítaný, a sssotva mu jedno ssscháselo, šššup a uš jsssem letěl se sahrady a ti dva taky, prý to by ssse vám líbilo, sloději, slodějssský. – A to je všššesko.“ Had si pod tíhou osudu dramaticky povzdechl. „Prossstě chseššš jednou sa šivot udělat sssprávný ssskutek a všššechno ssse to hned musssí posssrat. Tebe hodí přesss seď do ssstudené hnusssné jessskyně a ješšště ti Ódinovi possskosi sapíchnou do pusssy trn, abysss musssel furt ssslintat jak imbesil, hajslové!“

„Vítej na staroslavném a všemi opěvovaném Ásgardu.“

Lokiho pobavený úšklebek zřejmě dodal hadovi kuráž, protože se nejprve špičkou ocásku podrbal na bradě a potom se na oplátku zeptal: „Sassslechl jsssem, še tebe sssem ssstršili kvůli jakémusssi Baldrovi, to je so sa exissstensi?“

Bůh neplechy se pokusil nedbale mávnout rukou, ale řetězy mu v tom s výhružným chrastěním zabránily. „Je to takový strašný pitomec, že mám pokaždé strach, abych se tím od něj nenakazil,“ odfrkl pohrdavě. „Ale je vysoký, pohledný, samý sval, zkrátka miláček davů. A na každé, přísahám, úplně na každé hostině otravoval tím ohraným trikem, aby na něj ostatní házeli všemožné předměty a sledovali, jak se od něj odráží, aniž by mu ublížily. A ještě ty kecy! ‚Koukněte, jak mě nic nedokáže zranit, protože všechno na světě se k tomu zavázalo slavnou přísahou.‘ Předpokládal, že se celý vesmír postaví na hlavu jenom proto, že měl předtím, chudáček, pár nočních můr. Ostatní stáli v kruhu kolem a považovali za obrovskou švandu, když po něm vrhali kopí, poháry, nádobí a všelijaké jiné věci a sledovali, jak od něj všechno to haraburdí odskakuje. A v tom intelektuálním suchopáru mě napadlo, že bych jeho tvrzení mohl podrobit kritickému přezkoumání. Jenže ti ásgardští tupci nemají o empirických vědeckých metodách ani ponětí. Navíc, jak jsem mohl tušit, že slepý Höd, kterého jsem požádal o asistenci, ten šíp z větvičky jmelí našije do Baldra takovou silou, až mu způsobí srdeční kolaps. Ale samozřejmě jako na povel se všichni hned pustili do mne, že jsem tu dutou hlavu ze žárlivosti schválně zabil. Chápeš to? Ne že on celou dobu provokoval a dostihlo ho, oč si koledoval, ale že já jsem ten špatný, zlý, závistivý a kdovíco ještě.“

Had se soucitným výrazem přikývl. „Prossstě klasssiský besmosek. Tyhle typy nesssnáššším. Nejdřív prosssí, abysss je sasssáhl pěssstí sssilněji, a kdyš possslechneššš, sašnou sssi ssstěšovat, šesss je praššštil.“

„Jako kdybys Baldra znal celý život.“

„Nesnám. Ale snám Adama, toho chlapíka se Sahrady. To sssnad musssí být nějaký jeho vsdálený bratranes. Nejdřív taky pořád vysssíral, sssamý sssiláský ssslova, potom sssnědl jabko a psssychisky ssse s toho shroutil, chsípák!“

„Nemluvě o tom,“ vrátil se Loki zpátky k Baldrovu případu, „že Hel, bohyně podsvětí, jim toho hlupáka po pár dnech chtěla sama vrátit, protože s ním nedokázala vydržet pod jednou střechou. Vzkázala doslova: ‚Okamžitě si odveďte toho ukňouraného pitomce, nebo se opravdu rozzlobím a vrátím vám ho sama. Mnohonásobně naklonovaného!‘“

„Fíha,“ protáhl had. „To děvše ssse mi sašíná samlouvat. Ossstré jak břitva, sssmím-li to tak říst.“

Loki k němu obrátil tvář, na níž se objevil jakýsi dosud neznámý cit. „Má prvorozená,“ prohlásil s neskrývanou pýchou.

„Soše?“ Hadovy korálkové oči překvapením málem vypadly z důlků. „Netušššil jsssem, še máššš nějaké děti. Vypadáššš dosela mladě.“

„Jsem mistr iluzí a klamů, zapomněls? Krom toho, je mi teprve něco málo přes tisícovku. Ale samozřejmě jsem všechna ta staletí nežil v celibátu.“

Had vypadal čím dál překvapeněji. „Mám tomu rosumět tak, še jich máššš vís? Těch dětí?“

„Několik.“

„A manšelku?“

„Ne.  I když

„Páni, takše ty jsssi vlassstně sssvobodný otes?“ Had se samým vzrušením převlnil o kousek blíž.

„Něco v tom smyslu,“ připustil Loki. Než však stačil cokoli upřesnit, had, jehož zvědavost rozhodně nebylo snadné uspokojit, ho předběhl další otázkou.

„A kde je máššš? Ty děti?“ vyhrkl dychtivě. „Proš ssse tě nepokusssí osssvobodit? Mohly by sssehnat nějaké kladivo nebo sssochor a rostříssskat tyhle řetěsy…“

Princovy rty zvlnil trpký úšklebek. „Tyhle řetězy jsou ukovány z mitrilu. Nejtvrdšího a nejodolnějšího kovu vůbec. Jen máloco v Devíti světech na něm dokáže zanechat byť jenom škrábnutí.“ Loki chvíli bez výrazu hleděl kamsi před sebe na skalní stěnu, ztrácející se v šeru, než dodal: „Jak hřejivý pocit vědět, že přinejmenším v tomhle mi Všeotec věnoval nejvyšší možnou míru pozornosti. – A mé děti nepřijdou. Ódin je nechal naživu jen pod podmínkou, že už je nikdy nespatřím. Prý pro Ásgard představují bezpečnostní hrozbu. V opačném případě vyhrožoval, že mě místo řetězů nechá k těmhle kamenům připoutat jejich šlachami a střevy.“

Had udělal gesto jako kdyby mu v hrdle uvízlo příliš velké sousto a on je přes veškeré úsilí nedokázal spolknout. „To jako vášně?“ hlesl. „Tvůj otes je normální psssycho, měl by být savřený někde v ússstavu a léšit ssse.“

„NENÍ TO MŮJ OTEC!“ Výbuch nepříčetného vzteku rozvibroval vzduch v jeskyni do té míry, že z jejího stropu uvolnil další spršku drobného kamení.

Had bleskovým pohybem zajel hlavičkou pod kličky svého těla. Jediné, co teď z pevně svinutého klubíčka čouhalo, byl chvějící se vztyčený konec ocásku.

Loki sípavě lapal po dechu, jak ze všech sil hledal ztracenou rovnováhu, ale magické výboje přebíhající po jeho těle dávaly tušit, že v tom není příliš úspěšný. Trvalo dlouho, než se pořád ještě popelavě šedá tvář Ódinova adoptivního syna pomalu obrátila hadovým směrem.

V odezvu se vyděšené klubíčko pokusilo vecpat do skalní pukliny mnohonásobně menší, než jaká byla plazova skutečná velikost.

Komický pohled způsobil, že se Loki nakonec přece jen trochu uvolnil. „Co to zas vyvádíš?“ zeptal se. Jeho hlas byl dutý a nevýrazný, ale už při něm alespoň nepukala skála a nesypalo se kamení.

„So asssi,“ ozvalo se zevnitř klubíčka dotčené zasyknutí. „Bojím ssse, še dossstanu nějakým blbým šššutrem, nebo mě usmašíššš tou sssvou magií.“

„Neměl jsem v úmyslu tě vyděsit, jenom –“ Mladý princ se odmlčel, jak v něm přirozená zvídavost pozvolna nabývala vrch nad běsnícím výbuchem léty nashromážděných a podebraných pocitů nedocenění, ukřivděnosti a zrady. „A to nějak pomáhá, když při tom tak mrskáš ocasem?“ zeptal se posléze způsobem, který alespoň vzdáleně připomínal jeho dřívější hravé a trochu všetečné Já.

Klubíčko sebou zamlelo, jak z něj úzkou škvírkou opatrně vykouklo jedno korálkové oko. „To je taková inssstinktivní reakse sděděná po předsích,“ vysvětlil had. „Nemůšu sa to.“ Klubíčko se rozpletlo ještě o něco víc. „Mimochodem, ty se nesdáššš, ale kdyš ssse vstekáššš, máššš dosela páru.“ Had rozeklaným jazýčkem opatrně prozkoumal několik nejblíž ležících popadaných kamínků. Ještě pořád na nich tančily drobné plamínky vyhasínající magie.

Teprve teď jako by se Loki vzpamatoval docela. „Doufám, že jsem ti nijak neublížil?“ zjišťoval způsobem, podobajícím se omluvě do té míry, jak jen to jeho povaha a dosud rozbouřené emoce dovolovaly.

Klubíčko se znovu zavlnilo. „Jsssem selý,“ ohlásil had s úlevou, když píď po pídi překontroloval každý kousek svého těla. „Promiň, nechtěl jsem tě rosrušššit, vášně.“

„Ani já tebe ohrozit. Jenom nemám rád, když mě někdo dává s Ódinem jakkoli dohromady. Vlastně,“ pousmál se Loki už téměř normálně, „pokud by se mne to nedotýkalo tak osobním způsobem, považoval bych to za opravdu vydařený paradox. Mne, boha iluzí a klamů, dokázal Všeotec obelhávat takřka celý můj život. A já, naivní hlupák, mu ty jeho lži, jak mne má rád, dokonce věřil.“ Ásgardský princ s pekelným sarkasmem pozvedl řetězy, rozdírající mu ostrými hranami zápěstí. „Teprve poslední dobou jsem prohlédl, oč příjemněji by se mi žilo, kdyby mne miloval o něco méně.“

Had s chápavým výrazem pokýval hlavou. „V kašdé rodině je něso, to sssi nevybereššš,“ odtušil filozoficky. „Já třeba vůbes nesnám sssvou mámu, opussstila mě, kdyš jsssem byl ješšště vajíško. Vlassstně je to dossst sssmutné, še jsssme tu ssskonšili sssami dva. V jessskyni, v šššeru, došisssta opuššštění. – Taky je ti pořád taková ssstrašššná sima?“ dodal po krátké odmlce. „Nejsssi srovna mos oblešený.“

„Kolikrát to musím opakovat,“ zavrčel Loki trochu nerudně. „Jsem původem mrazivý obr. Chladno mi nevadí.“

„Sávidím ti.“ Had zálibně pozoroval drobné magické výboje, jež tu a tam ještě pořád popraskávaly po princově těle, nyní už naprosto krotce a neškodně.

„Neplácej! Kdykoli se proměním do své pravé podoby, stane se ze mne ohavné modré monstrum s šarlatově žhnoucíma očima.“

„So na tom?“ odmávl had koncem ocásku jeho námitku. „Ssstejně jsssem barvossslepý. Hlavně, še ti není sima. Já jsssem tady na ssseveru v jednom kussse smrslej jak preslík. A ty na mrasivého obra dosela příjemně hřeješšš, to sítím aš sssem.“ Had naklonil hlavičku ke straně, jakoby o něčem usilovně přemýšlel. „Nevysssvětluj sssi, so teďka řeknu, nějak dvojsssmyssslně,“ odhodlal se nakonec na tenký led, „ale nemohl bych ssse u tebe trochu sahřát?“

„A když odmítnu?“

„Budu smrslej a mrsutej. Nejssspíššš taky sašnu svakat subama, takhle –“ Hadova spodní čelist se několikrát zachvěla v dojemné ukázce dokonalé zvířecí zuboženosti.

„Jsi normální citový vyděrač,“ ušklíbl se Loki, který se zřejmě začínal dobře bavit.

„Sssamo še jsssem.“ Had vztyčil horní polovinu těla, aby ásgardskému princi lépe viděl do obličeje. „Tak můšu?“

„Ale jenom pod košili. Běda, jak se pokusíš zalézt kamkoli jinam.“

„Ssslibuji, šessstný hadovssský. Budu ssslušššnej a nessslídivej. Stnost je moje druhé jméno.“

„A to první?“ zeptal se Loki s náhle probuzeným zájmem.

„So první?“

„Jméno. Ještě jsi mi neprozradil, jak se vlastně jmenuješ. Jak ti například říkal ten senior, co tě zaměstnával?“

Had rozpačitou spirálou klesl na zem mezi kamení. „Kdyš ty ssse budeššš sssmát.“

Loki si výmluvným gestem přitáhl tuniku i košili úžeji k tělu a demonstrativně se překulil na bok.

„Tak dobře. Říkal mi Sssvětýlko mého šivota a taky Jitřní hvěsdiško, kdyš to musssíššš vědět. Sssamosssebou, ješšště před tím ovosným malérem. Potom mě drapsssnul za osásssek a mrsssknul sssem do jessskyně, sssuroves. Něso ti povím – jabka jsssou ssstrašššně nebespešná věs.“

„Pravda,“ přisvědčil Loki. „Chvilku je spustíš z očí a už jsi v průšvihu až po uši. Já bych mohl vyprávět.“

„Tak vyprávěj,“ zaprosil had. „Mám rád vibrase tvého hlasssu. – Teda kdyš jím srovna nerosbíjíššš ssskálu,“ upřesnil pro všechny případy.

„Nejdřív si zalez do tepla, ty zmrzlý Preslíku.“ Loki trochu uvolnil cípy vlněné tuniky. A když had vklouzl pod ni a způsobně se stočil na jeho prsou, dal se do vyprávění dlouhého příběhu o ásgardské bohyni Idunně a jejích kouzelných omlazujících jablkách, který začínal pro všechny tak dobře a konejšivě známým: Žila byla, jednou jedna…

*

Když byla všechna vlákénka složitého příběhu spletena a svázána do šťastného konce, když unesená bohyně Idunna konečně spočinula v náruči milujícího Bragiho a Ásgardem opět zavládl klid a mír, had pod Lokiho tunikou spokojeně zívl a vykoukl ven.
„Páni!“ vydechl, pořád ještě trochu omámený kouzlem vypravování, jež před jeho vnitřním zrakem načrtávalo obrazy hrůzu budících mrazivých obrů, stejně jako půvaby překrásné Idunny, tančící ve věčně zelených zahradách mezi jabloněmi, sklánějícími k jejím ladným pažím tíhu zázračných plodů.

„Takše tysss ji nejprve vylákal ven, aby ji ten obr mohl odtáhnout do sssvého příbytku, a teprve kdyš ossstatní bohové sašali vyšššilovat, proměnil jsssi ji v ořech a oblešený do sssokolího pláššště ji tomu obrovi sase vyfoukl přímo před nosssem?“ zeptal se a aniž by vyčkal na odpověď, kterou – koneckonců – předem znal, dodal s více než jen malou špetičkou závisti:
loki a had.jpg
„To bych taky chtěl. Umět létat jako nějaký pták. Protoše kdyš je jeden plas, kašdá šoušel sss nohama nebo křídly ssse na něj v jednom kussse povyšššuje.“

„Ale vždyť ty už jsi letěl,“ namítl Loki v dobrém rozmaru. „Přes plot ze Zahrady, ne? Sám jsi to prve povídal,“ dodal s šibalskou poťouchlostí.

„Ssstrášššně vtipný! Ale abysss věděl, my plasi doopravdy máme pověssst o létajísím opeřeném hadovi. Říkalo ssse mu Quetzalcoatl a sssvým ssstoupensům prý prosradil tajemssství šokoláty.“ Had se na okamžik zadumaně odmlčel. „Sssise netuššším, so to ty šokoláty jsssou, ale hádám, še musssí jít o něso úšasssného, kdyš to s něj udělalo kulturního hrdinu. Jenše tam, odkud pochásím, většššina myssslí, še létajísí hadi jsssou výmysssl, a prassstrejdu Bojgu, so trošššku experimentoval sss plachtěním, všššichni povašovali sa výssstředního podivína. – Ty, Loki?“ Had upřel na ásgardského prince korálkové oči plné dychtivosti. „Nevíššš o těch šokolátech něso přesssnějšššího? Totiš, uvašoval jsssem, še jsssi ssseštělý, hodně jsssi sessstoval a tak. Mně by to vášně mos sajímalo.“

Bůh neplechy se pousmál. Preslík, jak v duchu a někdy i nahlas hadovi začal říkat, byl možná občas lehce otravný, ale neukojitelná vášeň, s níž vstřebával veškeré nové poznatky, byla něčím, čemu stejně zvídavý a všetečný ásgardský kouzelník velmi dobře rozuměl.

Čokoláda je druh nápoje připravovaný z pražených kakaových bobů, vody, mléka, medu a malého množství jednoho velmi pálivého koření,“ vysvětlil proto, zatímco had s fascinovaným výrazem soukal zbytek svého těla ze záhybů hřejivé látky.


„Okusssil jsssi to někdy?“

„Ano. Na Midgardu. Jako dítě. Preceptor tehdy vzal Thora a mne na studijní cestu po Devíti říších. Už je to dávno.“

Rozeklaný jazýček vzrušeně zakmital. „A jak to chutná? Je to dobré?“ Had teď do princova obličeje hleděl z bezprostřední blízkosti, naprosto stržen vlastní zvědavostí.

„Je to… zajímavé…“ odpověděl Loki po krátkém zamyšlení. „Horké a hořké, současně i sladké a pálivé, jemné, ale zároveň zvláštním způsobem rafinované a smyslné,“ pokusil se alespoň náznakem shrnout zdánlivé protiklady neobvyklého nápoje.

Had toužebně povzdechl. „Kéš bych to někdy mohl ochutnat.“

Aniž by si toho v první chvíli všiml, koncem kmitajícího jazýčku přitom zavadil o pokožku poblíž princova horního rtu. Hned v příštím okamžiku ale vyděšeně strnul. Potom, stále nepřirozeně ztuhlý, mírně naklonil hlavu, aby Lokimu lépe viděl do tváře. Všemi smysly se soustředil na drobné, běžnému oku zřejmě takřka neviditelné, jizvičky lemující dvěma výmluvnými řadami obrysy princových rtů.

„Nechsi být dotěrný, ale ssskutešně vidím to, so myssslím, še vidím?“ zasykl s dosti patrnou touhou dočkat se záporné odpovědi.

Loki se přetočil na bok, protože ty zatracené kameny, na kterých ležel, ho už zase začínaly nesnesitelně dloubat do zad. „Těžko říct. Záleží, jak bujnou máš představivost.“

„Roshodně vís neš bych chtěl,“ odtušil had. „Protoše to, so vidím, mi přijde jako shojené ssstaré jisvy. S šehoš sssoudím, še jsssi buď svrhlík, osismávajísssí ješky, nebo ssse na tobě musssel vyřádit nějaký vyšššinutý sssadissstický úchyl.“

„Jak velká je naděje, že mi uvěříš, pokud zkusím zalhat o těch ježcích?“

„Misivá. Ale nemám odvahu ssse dál vyptávat, abysss na násss v rosšilení nessstrhl dalššší kusss ssstropu,“ přiznal had, dostatečně poučený nedávnou zkušeností.

„Velmi ohleduplné a moudré rozhodnutí,“ pochválil ho princ spolu s jemným náznakem, že si v rozhovoru vyvolávajícím nepříjemné vzpomínky nepřeje pokračovat.

Takřka ve stejnou chvíli k nim z ústí jeskyně dolehla směsice nesrozumitelných vzrušených hlasů.

„To budou ssstráše! So teď?“

„Rychle zpátky na místo. A tvař se nebezpečně!“ připomněl Loki.

Had ladným pohybem sjel mezi kameny a obratně začal šplhat na svůj skalní výběžek pod stropem jeskyně. Tam se výhružně nadmul, zasyčel a s pootevřenou tlamou odhalující dvojici jedových zubů se pokusil o výraz nejděsivějšího tvora vesmíru.

Jak se halas přibližoval, Loki celou scénu ještě vylepšil, když srdcervoucím způsobem zasténal a poté zůstal zemdleně viset ve svých řetězech.

V odezvu kroky nápadně zrychlily, jejich zvuk však byl proti očekávání zvláštní, nikoli hřmotný a rázný, jak se na královskou gardu slušelo, ale mnohem lehčí a jakoby mírně cupitavý. Loki zvrátil hlavu o kousek vzad, aby si příchozího mohl prohlédnout dříve než on jeho, ovšem hra světla, dopadajícího sem zvenčí, zapříčinila, že z blížící se postavy nedokázal rozeznat víc než pouhou siluetu. I v nepříjemně bodavém protisvětle však bylo jasné, že ať už je příchozím kdokoli, rozhodně se nejedná o žádného z Ódinových Einherjar.

Když o několik okamžiků později neznámá postava shodila kápi a mírně potřásla hlavou, vypadalo to, jako by do nevlídného šera jeskyně vplulo samo slunce, polapené v zářivě rusých kadeřích, lemujících jemný dívčí obličej se smetanovou pletí a očima, jimž barvu propůjčilo bouřlivé severské moře.

„Sigyn?“ vydechl bůh neplechy v absolutním úžasu.

„Vysvětlení později,“ odbyla ho netrpělivým gestem, pohodila jeho směrem jakýsi ranec a využívajíc úzkého proužku bledého světla, začala si chvatnými pohyby rozšněrovávat živůtek.

Což hada překvapilo do té míry, že dočista zapomněl hlídat kapky jedu, chvějící se na konečcích jeho zubů.

Jakmile po odkápnutí nalezly svůj cíl, Loki bolestně zaskučel.

„Nemůžeš dávat pozor, kam slintáš!“

Rozzlobený výkřik plaza konečně vytrhl z transu. „Omlouvám ssse, ale… vidíššš to, so já?“ Hlavičkou naznačil směrem k dívce, jež si právě vykasala vrchní suknici a ze záhybů spodničky se pokoušela vymotat jakýsi podlouhlý předmět.

Loki decentně zakašlal. „Sigyn,“ zkusil na ni promluvit hedvábně vláčným hlasem, neboť ani v nejmenším nedokázal odhadnout, jak se dívka v příštím okamžiku zachová. „Ty se – ehm – svlékáš?“

Had probíhající scénu pozoroval s vykulenýma očima a jazýčkem přihlouple povyplazeným z pootevřené tlamky. Vše, co předtím zažil v Zahradě, představovalo proti tomuhle odvar stejně slabý jako desetkrát louhovaný čaj podřadné jakosti.

Vypadalo to, že dívka konečně objevila, co hledala, protože na okamžik stanula uprostřed jeskyně s obnaženým kuchyňským nožem v jedné a jakýmsi sukovitým klackem v druhé ruce.

„Kde je?“ pronesla s odhodláním Valkýry připravené k boji, zatímco se očima snažila proniknout příšeří jeskyně.

„Sigyn,“ zkusil to princ znovu. „Co přesně máš teď v úmyslu udělat?“

Úkosem na něj pohlédla, půvabnou tvář staženou napjatým soustředěním. „Tímhle,“ mávla připraveným klackem, „tu potvoru, co ti ubližuje, bacím – a tímhle,“ pozvedla nůž, jehož ostří se v mdlém světle matně zalesklo, „jí pak ufiknu hlavu.“

Víc had nepotřeboval. Jako šipka zajel do skalní pukliny a teprve odtud zoufale zasyčel: „Sadrššš ji. Sadrššš ji, nebo mě sabije!“

Jako na dotvrzení jeho slov se dívka vzepjala na špičky, pozvedla hůl nad hlavu a zhruba ve směru, odkud syčení vycházelo, se jejím koncem pokusila zašťourat mezi kameny.

„Pomos!“ zaúpěl had, když se předtím pevně vtiskl do nejvzdálenějšího kouta trhliny.

„Sigyn –“ I v Lokiho hlase zaznívalo napětí, přesto se pokoušel zachovat klid. „Vím, jak to musí vypadat, ale není to, jak si myslíš.“ A když mu věnovala alespoň částečnou pozornost, pokračoval: „Preslík není nebezpečný. Vlastně by se dalo říct, že jsme přátelé. Zpočátku samozřejmě ne, ale později jsme si promluvili a zjistili, že máme opravdu hodně společného a –“

„Slyšela jsem tě sténat bolestí,“ nenechala ho domluvit.

„Pouhé divadlo před strážemi. Pro Všeotcovu spokojenost cokoli.“

Dívka však na jeho slova zareagovala jinak, než si přál. Pozorně si ho prohlédla, a jakmile objevila několik podlitin a ještě ne zcela zhojených krvavých šrámů, prozrazujících, že se do rukou Ódinových vojáků zřejmě nevydal úplně bez odporu, její krásné oči zaplavily slzy. „Ti bídáci tě určitě tloukli do hlavy!“ Gestem plným zoufalství si přitiskla bílou ruku i s nožem na ústa a bezhlesně vzlykla. Hned potom ale střenku uchopila levou rukou a volnými prsty zajela do Lokiho tmavých vlasů, aby tam celá roztřesená zapátrala po krvavých stopách, stvrzujících její podezření.

„Sigyn,“ zopakoval už po kolikáté její jméno. Jakkoli dívčinu přítomnost ze srdce vítal, přece jen shledával poněkud frustrujícím, že se on, bůh ostrého jazyka a jindy tak působivý řečník, v její přítomnosti prakticky nedostal dál, než aby v různých intonačních obměnách opakoval její jméno. „Poslouchej, prosím! Jsem v pořádku.“

Pohled na okovy svírající jeho rozedraná zápěstí způsobil, že jí teď slzy stékaly po tvářích zcela nekontrolovaně. „To nejsi,“ vzlykla. „Hodili tě sem bez řádného soudu, mučí tě a navíc,“ (další tiché vzlyknutí), „blábolíš nesmysly.“

„Sigyn,“ začal znovu a tentokrát do toho vložil veškerou naléhavost a podmanivost, díky níž mu mnozí ne neprávem přezdívali Silvertongue. „Připouštím, že jsem asi vypadal i lépe, ale jediné, co si ti zoufalci dokázali podmanit, je mé tělo. Hlava mi funguje jako kdykoli předtím. Zkusím tě přesvědčit. Poslouchej: Jsem Loki, druhý princ Ásgardu, často označovaný jako Pán lstí, úskoků a klamů. Poměrně vtipným řízením osudu potrestaný za snahu zjistit, co je pravdy na té údajné Baldrově zázračné nezranitelnosti.

Ty jsi Sigyn Estriddóttir, dcera Herleifa Magnusona, jednoho z dvanácti členů Ódinovy Vysoké rady.“ Loki mírně pootočil hlavu a pokusil se na ni usmát. „Jako děti jsme si spolu hrávali v síních Valaskjalfu, nebo běhali k Fosselvským peřejím. – Pamatuješ, když proudem táhli lososi, chytali jsme je s Thorem a jeho kamarády holýma rukama. Občas jsem býval nejhbitější a vyhodil rybu na břeh jako první. Jenže ty jsi pokaždé prosila, abych ji zase pustil. Když potom ostatní nad ohýnkem pekli své úlovky, my dva jsme okusovali suché chlebové placky. Všichni se nám kvůli tomu posmívali, ale ty sis pak celou cestu domů zpívala.“

Vzhledem k tomu, že se ho dívka nepokusila přerušit, vzal to jako nevyslovenou pobídku, aby pokračoval: „Později, to jsme byli starší, jsi s rodiči odcestovala do Vanaheimu. Tvůj otec tam působil jako velvyslanec. Neviděli jsme se kolik let, ale když jste se konečně vrátili, bylo to slavné přivítání. Vzpomínám, jak mi tenkrát vůbec poprvé dovolili obléci plnou obřadní zbroj a účastnit se společně s bratrem slyšení po králově boku. Připadal jsem si náramně důležitý…“ Princův hlas zabarvil nostalgický přídech, slova však hladce plynula dál. „Ty ses naopak chovala trochu nejistě, klopila jsi oči, červenala ses a oslovovala mě Vaše Výsosti. Ale když oficiální část slavnosti skončila, podařilo se nám společně vyklouznout do zahrady. Procházeli jsme se a povídali si až do rána. Přivezlas mi z Vanaheimu knihu kouzel a já –“

„Tys mi na oplátku věnoval tohle.“ Sigyn sáhla pod spodní lněnou košili a poté, co rozevřela dlaň, zatřpytil se na ní jemný řetízek s přívěskem, dokonale napodobujícím tvar rozvitého třešňového květu. I když napodobujícím nebylo zcela přesné. Tenké plátky vzácného kovu jakoby přímo byly oním květem, dokonalým a věrným předloze v každém detailu.

Ve vzpomínce Herleifova dcera znovu spatřila, jak mladší z královských princů zdánlivě nedbale vztáhl ruku ke stromu, zářícímu do noci bělostnou pěnou rozvíjejících se poupat, aby z něj utrhl jediný květ. S tajuplným výrazem k němu přidal nevelkou kuličku drahého kovu a na několik úderů srdce obojí skryl v pevně semknutých dlaních. Po sotva znatelném zajiskření magie pak Sigyn s hrdostí předal hotový šperk. Přestože znala jeho kouzelnické nadání, neudržela se a zavýskla nadšením.

I dnešní Sigyn, starší a dospělejší, se skrz ještě ne úplně vyschlé slzy dokázala usmát. „Já se tolik bála, že ti z bolesti přeskočilo,“ vypravila ze sebe třesoucími se rty, zatímco prsty nevědomky hladila filigránsky něžnou krásu květu, zakletou v nikdy neuvadající ozdobě. „Co jsi to, prosím tebe, plácal za nesmysly o povídání si s hadem? Víš, jak jsi mě vyděsil?“

„Žádné nesmysly,“ ohradil se s veškerou důstojností, v jeho očích však už zase probleskovaly jiskřičky neuhasitelného šibalství, přesně takové, jaké Sigyn pamatovala z dob jejich dětství. „Rozmlouvali jsme spolu parselštinou, hadím jazykem. Učil jsem se mu řadu let, ale protože většina lidí na Ásgardu to považuje za zbytečnost, nijak hlasitě jsem se jeho znalostí nechlubil. Ovšem, když víš jak na to… Podívej, ten had má snad ještě absurdnější úděl než já. Ve světě, odkud pochází, se jedné ženské pokusil darovat pár jablek a měl z toho jenom nepříjemnosti. Vyhodili ho z práce a za trest skončil tady. Nebylo zase až tak obtížné, abychom našli společnou řeč.“

Dívka na něj chvíli hleděla, jako by se pokoušela zaplašit poslední stíny pochybností. „Tak mi to předveď,“ vyzvala nakonec Lokiho s přímočarou pragmatičností.

Navzdory nepopiratelné inteligenci protáhl obličej do nechápavého výrazu.

„Prostě mi předveď, jak s tím hadem mluvíš,“ vysvětlovala trpělivě.

„A co přesně požaduješ, abych mu sdělil?“

„Pověz mu, že když tobě ani mně neublíží, může klidně vylézt.“

Pokud čekala, že se Loki pokusí nějak vykroutit, zmýlila se. Krátce se soustředil a potom vydal pár zvláštních syčivých zvuků. Schválně upřednostnil hlasitou podobu hadí řeči před mentální komunikací, aby ho Sigyn později nemohla vinit z podvádění.

Had sebou ve skalní puklině zamlel a velmi opatrně vykoukl ven, protože chtěl zjistit, jak se věci mají.

„Je to dobré, polez.“

„Aš ona odloší kudlu a klasek,“ zaznělo zpoza rozpuklého kamene nekompromisně.

Sigyn obrátila tvář Lokiho směrem. „Co říká?“

„Že by velmi ocenil, pokud bys na důkaz dobré vůle schovala svůj nůž a odložila někam z dosahu hůl, co sis přinesla,“ přetlumočil jí to do poněkud diplomatičtější formy. „Smím-li připojit svůj názor, zní to jako rozumný požadavek.“

Pořád ještě nevypadala úplně přesvědčená, ale nakonec se rozhodla vyhovět. Konečně, zdálo se, že Loki má opravdu celou věc pod kontrolou.

Had se vysoukal z pukliny o kousek víc. „Doopravdy mi neublíší?“

„Ručím za to. Sigyn je nejlaskavější a nejsoucitnější bytost, jakou znám.“

„To jsssem viděl. Chtěla mi uřísnout hlavu.“

„Řekněme, že sounáležitost s mým předpokládaným utrpením byla v daný okamžik o něco silnější než ta, kterou pociťovala vůči tobě,“ pousmál se ásgardský princ. „Ale ujišťuji tě, že Sigyn jinak miluje všechny živé tvory. Už jako malá sbírala zraněné zajíce, liščata, opuštěná vlčí štěňata a různé ptáky s polámanými křídly. Jednou mi darovala straku, co sebrala ptáčníkům z vějičky. A když jí zakázali přinést domů tchoře s poraněnou tlapkou, vnutila ho do opatrování taky mně.“

Had se vyplazil z pukliny celou svou délkou. „A ty sssisss toho sssmraďocha od ní vášně vsal?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Loki s mírně poťouchlým výrazem. „To zvíře potřebovalo nutnou a neodkladnou pomoc. Vrhl jsem na něj zastírací kouzlo a udělal mu pohodlný pelíšek v Thorově šatníku. Ty tři týdny, než se Šuperkovi tlapka uzdravila, dodnes považuji za jedny z nejzábavnějších v mém životě.“

„Co si to pořád syčíte?“ vložila se mezi ně Sigyn s typicky ženskou netrpělivostí.

„Nic důležitého. Jen Preslíka ujišťuji, že z tebe opravdu nemusí mít žádné obavy.“

Nebylo jisté, zda mu věří, ale nakonec to nechala být a zeptala se: „Proč mu pořád říkáš tím divným jménem?“

„To je dlouhá historie,“ odtušil Loki, zatímco had sebou nepokojně zavlnil. Jestli jí teď začne vykládat ty trapnosti o Jitřní hvězdičce a Světýlku staříkova života, může se jít ostudou rovnou zahrabat pod nějaký další balvan. Ódinův adoptivní syn se však přes choulostivé téma přenesl s nadhledem vpravdě královským. „Můj přítel,“ prohlásil s vážnou tváří, „k nám přišel ze vzdálených cizokrajných zemí. Jeho pravé jméno je proto v našem jazyce takřka nevyslovitelné.“

Had si zhluboka oddechl. Mít kamarády, nebo aspoň jednoho, co dokáže používat mozek, je vážně dobrá věc, pomyslel si s hřejivým pocitem v jinak už zase prochládajícím těle.

„Určitý smysl to dává,“ připustila dívka. „Takže mi prozraď, jak v hadí řeči povědět: Preslíku, pojď dolů, s námi jsi v bezpečí.“

Ani tentokrát Loki neprotestoval, pouze musela strpět jeho stěží skrývané pobavení, když se po něm pokusila co nejvěrněji zopakovat několik krátkých syčivých zvuků. Popravdě, i had vypadal dost rozveseleně, pokud to byla schopná posoudit. Naštěstí Sigyn nikdy nepatřila k dívkám s urážlivou povahou. „Co jsem tak vtipného řekla?“ zajímala se.

„To nechceš vědět.“ 

„Samozřejmě, že ano. Potřebuji zjistit, jak moc jsem se před vámi právě shodila.“

„Řekla jsi: Přijď k nám a ničeho se neboj, protože má tchyně je tulení zadek,“ prozradil Loki napůl přidušený smíchem.

„To nemůže být pravda! Zopakovala jsem přesně, co jsi mi poradil: Sss-s-s-ss-ssss.“

„Ne,“ odporoval. „Řekla jsi: Ss-s-ss-s-ssss. Navíc, já použil intonaci stoupavě klesavou, kdežto ty klesavě stoupavou, což samozřejmě podstatně mění význam.“

„No dobře.“ Pokrčila rameny. „Uznávám, cizí jazyky mi nikdy moc nešly.“ Během řeči Sigyn rozvázala ranec, který se ukázal být tlustou vlněnou přikrývkou, ale ještě předtím z něj opatrně vybalila láhev z pálené hlíny, důkladně opletenou lýčím. „Tohle jsou jediné dvě věci, co mi dovolili přinést,“ povzdechla. „Deka a trochu cideru z Idunniných jablek. Ale aspoň tě to zahřeje a utiší žízeň.“

Při zmínce o ásgardské bohyni a jejích kouzelných jablkách Loki zvědavě nadzdvihl hlavu. „To ses tajně vloupala k ní domů a vykradla její sklep?“

„Ne. Slušně jsem požádala. Normální lidi to tak dělají. Spřádání složitých intrik za účelem získání láhve moštu patří výhradně k tvým zálibám.“

„Myslel jsem, že od té příhody,“ neurčitě mávl rukou, „však víš, se sokolem, ořechem a celým tím nešťastným únosem, že mě tak trochu nesnáší,“ podivil se princ naprosto upřímně.

Dívka si bezděčným pohybem uhladila mírně rozcuchané vlasy. „Zpočátku možná,“ připustila. „Ale Idunna mi svěřila, že jak se k ní její manžel v současné době chová, je oproti minulosti úplná pohádka. Dřív pořád jenom drnkal na harfu, skládal depresivní balady a ji přehlížel. Teď ji obletuje na každém kroku, koupil jí troje nové šaty a snídani, tu prý jí pravidelně nosí až do postele. I když nepředpokládám, že bys to původně zamýšlel, jaksi mimoděk se ti navrch všech obvyklých ztřeštěností podařilo výrazně zlepšit její manželství. – Můžeš se trochu nadzdvihnout?“ zeptala se, když předtím pečlivě poskládala vlněnou pokrývku do úzkého dlouhého pruhu, který Lokimu obratně podstrčila pod záda. Ne že by ho kameny přestaly tlačit úplně, ale už si o ně alespoň nerozdíral kůži. „Lepší?“

„Mnohem. Děkuji. Jsi nejbáječnější stvoření ve všech Devíti –“

„A ty jsi zase strašlivý mluvka,“ uťala jeho chvalozpěv, odzátkovala láhev a opatrně mu ji přidržela u rtů. Už po prvním doušku cítil, jak se mu spolu se sladce navinulou chutí začalo žilami rozlévat příjemné teplo a klid, jaké nezažil už dlouho. „Napij se víc,“ pobídla ho Sigyn. „A zavolej i toho svého kamaráda. Všude kolem je spousta soli, určitě bude mít taky žízeň.“ Po těch slovech si dřepla na bobek a do dlaně odlila trochu jablečného moštu.

Možná nevládla cizími řečmi se stejnou bravurou jako ostatní ásgardští bohové, zato však dokázala mistrovsky využít ten jediný univerzálně srozumitelný jazyk Všehomíra, který žádná slova nikdy nepotřeboval – jazyk milosrdenství a ničím nepodmíněné laskavosti.

Had také její gesto okamžitě pochopil a protože se už nějakou dobu nenápadně přibližoval, obezřetně nyní vykoukl zpoza nejbližšího kamene. Ta zlatá, jemně světélkující tekutina jako by ho sama přitahovala jakýmsi vnitřním kouzlem. Nejprve se jí pouze dotkl špičkou jazýčka, protože opatrnosti není nikdy nazbyt. Ale bylo to dobré, moc dobré. Prohřívalo to a dodávalo sílu jeho ztuhlému tělu a naději obtěžkané mysli. Nakonec odhodil veškeré zábrany, ponořil čumáček do nabízeného nápoje a hltavě pil. Na okamžik dokonce zapomněl, že kromě utišení žízně potřebuje i dýchat, takže se mu podařilo zafunět přímo do Sigyniny dlaně.

Jakmile spatřila drobné perličky vzduchu vystupující z jeho nosu, pobaveně se zachichotala. „Loki, viděl jsi? On bublá!“

„Ano, občas dokáže být zábavný.“

„Přinejmenším v tom mezi vámi dvěma shledávám určitou podobnost,“ připustila s lehce zrůžovělými tvářemi.

„Já jsem náhodou zábavný pořád.“

„Až na to, že někdy dokážeš být kousavý jak čerstvě nabroušená pila.“ opáčila. Urovnala si pomuchlané šaty a usedla na plochý kámen tak, aby na ni Loki ze svého místa pohodlně viděl. Nohy natáhla před sebe, dlaně vtisknuté mezi kolena. „Poslední dobou jsem o tobě často přemýšlela,“ pronesla způsobem naznačujícím, že se mu zřejmě chystá přátelsky promluvit do duše.

„Vážně? To je… lichotivé.“

Ignorovala jeho pokus odvést pozornost jinam. „Jsem přesvědčená, že by sis nadělal mnohem méně nepřátel, pokud bys aspoň občas dokázal ten svůj ostrý jazyk držet za zuby.“

„Mlčenlivost se neshoduje s mou přirozeností,“ opáčil napůl vážně napůl škádlivě.

„Ke tvé vlastní škodě. Příkladně kdybys na Gymirově hostině do každého nezarýval, nepožadovala by teď polovina královského dvora, obrazně řečeno, tvou hlavu v proutěném koši, nemyslíš?“

„Ano, mami,“ přikývl. „Hned od zítřka začnu pracovat na svém polepšení, slibuji. – Na druhou stranu, když jsou mé rozvratné projevy konečně drženy pod zámkem, soudím, že Ásgard musí zažívat opravdovou idylu. Úplně to vidím,“ ušklíbl se. „Nikdo nelže, nekrade, dokonce ani hříšně nepomýšlí na cizí manželky, kytky voní, ptáčci zpívají a vše je zalito světlem porozumění a nesobecké sounáležitosti.“

Sigyn chtěla zůstat vážná, ale nepovedlo se jí to. „Všude vládne příšerný zmatek,“ přiznala s cukajícími koutky. „Skoro, jako kdybys ho organizoval ty osobně. Všeotce z toho začíná chytat nervóza. Zřejmě nečekal, že tvé uvěznění vzbudí takový poprask. Nejprve se ozvala ásgardská univerzita. Její rektor vyjádřil silné znepokojení, že ti byl uložen trest, aniž by předtím proběhl řádný soud. Dokonce se na Vysokou radu obrátil otevřeným listem, v němž celou záležitost označil za velmi nebezpečný precedens.“

„Chápu,“ protáhl zavržený princ. „Vyhlídka na ztrátu hlavního mecenáše, mimořádných příspěvků a třináctého platu musí být… alarmující.“

„Nebuď jízlivý,“ napomenula ho Sigyn. „Rektor je možná maličko zištný, ale postavit se Ódinovi vyžaduje víc než jen to. Tak mu neodpírej zásluhy. Navíc prosakují zvěsti, že profesoři právnické fakulty v čele s děkanem Ludersonem začali sepisovat Devadesát pět tezí proti zneužívání královské moci. Po dokončení je prý hodlají přibít rovnou na dveře Valaskjalfu.“

„To Všeotce nepotěší,“ poznamenal Loki se spokojenou škodolibostí. „Ovšem o to raději bych se s tím dílkem příležitostně seznámil. Pouze doufám, že jeho zveřejnění mistru Martenovi nezajistí časově neomezený studijní pobyt v této jeskyni. Ne že bych snad jeho společnost nevítal, naopak, rád vzpomínám, jak mi nad pohárem ljósálfheimského červeného dokázal celé hodiny objasňovat všemožné právní kličky. Jen se obávám, že vzhledem k okolnostem bych dnes nebyl zdaleka tak dobrým hostitelem jako kdysi.“

„Myslím, že Všeotec má úplně jiné starosti, než jak se pomstít jednomu rebelujícímu profesorovi,“ odvětila Sigyn uvážlivě. „Před pár dny totiž dorazilo poselstvo z Helheimu. Mimochodem, taky kvůli tobě. Viděla jsem je. Čtyři jezdce na sinavých koních a ten, jehož jméno bylo Hrozba, nesl na špici kopí nabodnuté ultimátum samotné bohyně Hel. Buď prý se ti z vladařových rukou dostane spravedlivého a nezaujatého zacházení, nebo ona otevře brány své říše a propustí z jejích síní veškeré oběti Ódinových dobyvačných válek.“

Při zmínce o prvorozené dceři se Loki neubránil viditelnému pohnutí. Kdo by to byl řekl? Jeden své dítě nevidí sotva pár století a z malého děvčátka, ronícího slzičky nad nuceným odloučením, je rázem dospělá sebevědomá žena…

„A to ještě pořád není všechno,“ stupňovala Sigyn napětí. „Poté, co Hel vyhnala Baldra ze své říše, ten kluk nelenil a požádal Všeotce o veřejné slyšení, kde stáhl veškerá obvinění, jež proti tobě byla v jeho případu vznesena. Pořád opakoval, že tě svými řečmi v podstatě vyprovokoval.“

Princovo obočí se vyklenulo do překvapeného oblouku. „Jsem ohromen. Známe příčinu jeho náhlého… ehm… prozření?“

„Příčinou je, že se během výletu do podsvětí nejspíš zamiloval. Protože teď v jednom kuse básní o havraních vlasech a alabastrové pleti tvé dcery, stejně jako o její vznešenosti a graciézním vystupování. Takže je jasné, že si to s tebou jako s potenciálním tchánem nechce rozházet.“

Loki měl pocit, jako by mu někdo chrstl za krk vědro studené vody. „Se mnou jako potenciálním… Norny, NE!“

„Lásce neporučíš,“ zasmála se Sigyn rozpustile. „Aby ji směl znovu spatřit, Baldr už několikrát spolykal plné hrsti jmelí.“

„A má dcera jeho náklonnost opětuje?“ zjišťoval bůh neplechy stále s tím pocitem ledového sevření kolem páteře.

„Tvá dcera mu po zvláštním poslu vzkázala, že se všemi jedovatými rostlinami, jmenovitě blínem, bolehlavem, bolševníkem, jmelím, rulíkem a mnoha dalšími podobnými si už velmi důrazně promluvila. Tak ať na ni podobné triky raději ani nezkouší. Proto ten chudák změnil přístup a ze zoufalství neustále přemlouvá Thora, aby ho vzal s sebou na nějakou válečnou výpravu. Prý jako hrdinně padlý bojovník půjde rovnou do Valhally, kde mu ani bohyně smrti nemůže odepřít svou náklonnost.“

„Každý den budu prosit Norny, aby jeho život zůstal ještě dlouho zachován,“ prohlásil Loki s nefalšovanou vroucností.

Sigyn se k němu mírně naklonila. „Jsi normální starosvětský nepřející rodič, víš to?“

„Jsem na tu skutečnost náležitě hrdý.“

„Vzhledem ke tvé povaze nepociťuji takřka žádné překvapení,“ odpověděla uštěpačně. „Ale abych nezapomněla, bude to asi týden, co se kvůli tobě vzbouřila kupecká gilda. Prý jsi jim slíbil vyřešit problémy s loděmi a navigací za špatného počasí, údajně pomocí nějakého magického kamene, ale tomu já moc nerozumím. V každém případě Ódinovi vzkázali, že nevyřešený problém znamená omezené možnosti plavby, omezené možnosti plavby se rovnají poklesu uzavřených kontraktů, což zase přináší skromnější příjmy a tudíž méně odvedených daní a samozřejmě i značné zeštíhlení prostředků určených na vydržování královského dvora. Všeotec je v úzkých a pomocí Rady hledá, jak z té šlamastyky ven, aniž by přitom úplně ztratil tvář.

Nejjednodušší by samozřejmě bylo, kdybys projevil kajícnost, pokořil se a sám poprosil o zmírnění trestu.“ Dívka zkoumavě pohlédla do princovy tváře. „Ale protože tě znám,“ pokračovala s povzdechem, „hned jak s tím návrhem táta přišel z Rady domů, varovala jsem ho, že podobné řešení nejspíš nebude fungovat. Mýlila jsem se?“

„To raději v téhle jeskyni shniju zaživa,“ procedil králův adoptivní syn mezi zuby. Doprošoval jsem se Ódina celý život. O trochu lásky, pozornosti, otcovského uznání. Ale s tím je konec. Protože on stejně vždycky viděl jenom Thora. Thor byl bezchybný a já jenom šejdíř a lhář…

„I to jsem tátovi říkala, že nejspíš takhle nějak zareaguješ. Proto jsem mu po večeři, když byl v klidu, nenápadně podstrčila překlad jedné z těch midgardských knížek, co jsi mi před časem půjčil. Víš, kterou myslím? Báje starověké Hellady. Chvíli trvalo, než jsem ho dokázala navést na potřebnou kapitolu, aby měl dobrý pocit, že na to celé přišel sám, ale sotva zjistil, oč jde, ohromně ho to zaujalo. Slíbil, že tu knihu hned zítra ráno odnese do Vysoké rady, aby jeho nápad zvážili a případně tím směrem podnikli nějaké kroky. – Tu máš, napij se ještě.“ Dívka pozvedla téměř prázdnou láhev se zázračným nápojem k Lokiho ústům. „Pokusím se zase přijít, ale nevím, kdy a za jakých podmínek mě k tobě pustí.“

„Sigyn –“ Využil toho, jak se nad ním skláněla, aby jemně sice, ale zároveň s naléhavostí sevřel cíp jejích šatů. „Ne že bych tě viděl nerad, je mi s tebou moc dobře, ale neměla bys tolik riskovat. Ódin má špehy všude a tvé počínání zajisté nezůstane bez povšimnutí. Věř mi, vzbudíš-li Všeotcovu nelibost, může to přinést velmi… neblahé důsledky. Jediný chybný krok a vyhnanství ode dvora tě nemine.“ V Lokiho hlase zaznívalo jasné varování, smíšené s obavami.

„A proč myslíš, že na tom místě plném falše, intrik a zášti toužím zůstat?“ odpověděla otázkou. Znovu k němu přiblížila tvář a aniž by to čekal, na okamžik pevně přitiskla své rty na jeho. Potom rychle vyskočila a bez jediného dalšího slova zamířila ven z jeskyně.

Po několika krocích však zpomalila, dokonce se malý kousek vrátila, opatrně vztáhla ruku a zlehka pohladila štíhlou hadí hlavičku, pozorně ji celou dobu sledující korálkovýma očima. „Buďte tu na sebe hodní, než se vrátím,“ připomněla a potom už ji pohltilo šero jeskyně v místech, kde se dal tušit východ a narychlo zbudované stanoviště stráží.

„Uch,“ uniklo Lokimu, sotva se mu podařilo popadnout dech.

Ze všech bytostí Devíti světů pouze Sigyn jediná dokázala způsobit, aby vždy tak výmluvný Silvertongue na okamžik úplně ztratil řeč.

„Netušššil jsssem, še ssspolu chodíte,“ poznamenal had, stočený na tomtéž balvanu, kde dívka prve seděla.
 
„Nechodíme spolu.“

„Proš ne? Ona sájem má, nevšššiml sssisss? Měl bysss po ní drapsssnout, dokud je sssvolná.“

Loki s mírně staženým obočím pootočil hlavu jeho směrem. „Pokud ti to čirou náhodou uniklo, jsem tady přikovaný. Nemůžu po nikom –“

„Jasyk a mosek sssnad ssspoutané nemáššš? – Tak je poušij. Kdyš to nepůjde jinak, sařiď, ať ssskoší ona po tobě. Hned jak ssse snovu ukáše. Šádné obavy, budu dissskrétní a někam salesssu, ssslibuji.“

„Skvělý nápad!“ zašklebil se Loki. „Těžko si pro ženu představit větší terno, než zaplést se s chlapem, odsouzeným na doživotí,“ dodal s hořkým cynismem. „Navíc si to vykládáš špatně. Se Sigyn jsme jenom dobří přátelé. Je laskavá a soucitná, nejspíš by podobnou akci podnikla kvůli každému, kdo –“

Had proti němu nesouhlasně vztyčil přední část těla. „Jsssi sssi úplně jissstý, še tě ssstráše opravdu nebily do hlavy? – Mám přese oši. Viděl jsssem, so jsssem viděl. Pokud sssoudíššš, še ta pusssa byla ssse sssousitu, jsssi ješšště mnohem větššší blásen, neš ten magor se Sahrady!“

„Skutečně nevím, proč tvé řeči vůbec poslouchám,“ opáčil ásgardský princ chladně.

„Protoše víššš, še mám pravdu. Ale nechseššš sssi to přisssnat, poněvadš ssse bojíššš –“

„Nebojím se!“ zaútočil Loki s nečekanou vášnivostí. „Jenom… Znám se. Jsem nestálý, nespolehlivý, náladový a občas druhým ublížím, aniž bych to zamýšlel.“

„Tak ssse pokusss směnit, “ navrhl had, který si podle všeho roli dohazovače náležitě užíval. „Jsi chytrý a máššš motivasi, svládneššš to.“

„Jenže Sigyn zaslouží mnohem lepší osud!“ pronesl nakonec mladý bůh způsobem, dávajícím tušit, že o té věci nepřemýšlí poprvé. „Je to tak obtížné pochopit?“


Had zakroutil hlavičkou ze strany na stranu. „A so kdyš šádný jiný osssud nechse?“

„To má být něco jako kóan?“ Lokiho obočí se svraštilo o poznání víc. „Neřešitelná hádanka,“ vysvětlil při pohledu na hadův nechápavý výraz.

„Šádná hádanka!“ mrsknul Preslík netrpělivě ocáskem. „Je to úplně primitivní. Jako jedna a jedna. Ty ssse jí sjevně samlouváššš. – Líbí ssse ona tobě?“

„Ale o tom přece vůbec nediskutujeme!“

„Jenše o tom to selé je,“ usadil ho had se zjevnou převahou. „Tak líbí ssse ti, nebo ne? A neuhýbej, ssstejně to s tebe dossstanu.“

Ásgardský princ bloumal nepřítomným pohledem po stropu jeskyně. „Líbí. Moc,“ připustil posléze téměř proti své vůli. „Vždycky tomu tak bylo.“

„Paráda, konešně jsssme ssse někam hnuli.“

„Ale to ještě neznamená –“

„Snamená to, še přessstaneššš ssslošitě filosssofovat a drapsssneššš po ní, neš ti ji vyfoukne někdo jiný. Děvše jak lusssk, věšně na tebe šekat nebude,“ prohlásil had kategoricky. „Jen pro úplnossst, máššš nějaký plán, so budeššš dělat, aš ssse odtud dossstaneššš?“

„Poněkud předčasná úvaha, nezdá se ti? Oba víme, že Všeotec mi tuhle útulnou jeskyni přidělil až do Konce věků, dokud Slunce nepohasne a starý svět nebude rozmetán v trosky během Ragnaröku.“

„No páni, kdyš to takhle říkáššš, sní to dramatisky,“ protáhl had. „Akorát je to podle mě blbossst. Pokud ssse o tebe sajímá někdo, jako ta tvoje Sssigyn, budeššš venku nejposději sa pár týdnů. Sopak jsssi nepossslouchal? Měla nějaký sáměr ohledně tvého propuššštění –“ Had najednou zmlkl a rozpačitě začal prozkoumávat detaily balvanu, na kterém ležel. „Víššš, je to s mé ssstrany jen takový okamšitý nápad, ale nevsalbysssisssměpotomksssobědomů?“ vychrlil jedním dechem.

„Prosím?“

„No, jessstli bysss mě potom, aš odtud odejdeššš, nevsal k sssobě domů?“ Had si nervózně pohrával se špičkou ocásku. „Pořád totiš musssím uvašovat, so ssse mnou bude? Kdyš vyjde najevo, še jsssme selou dobu podváděli, nejssspíššš mě sabijou. Pokud sůssstanu v jessskyni, umřu simou. A do Sahrady ssse vrátit nesssmím. – Já bych ti nijak nepřekášel, nesaberu mos mísssta. Klidně můšu bydlet třeba pod prahem nebo sa pesí.“

Loki mu věnoval dlouhý neproniknutelný pohled. „Zapomněl jsi na mé postavení? Třebaže v nemilosti, stále zůstávám druhým ásgardským princem. Mým domovem jsou, nebo přinejmenším donedávna byly, zlaté síně Ódinova Gladsheimu. Tam žádnou pec nenajdeš, nanejvýš krby nebo žároviště na dřevěné uhlí.“

„Bysss třeba mohl koupit nějaký ssstatek na venkově, jsssem sssi myssslel,“ nadhodil had téměř prosebně. „Je tam klid a pro děti by to mísssto bylo jako ssstvořené. Navís já dokášu být i ušitešný. Umím chytat myššši, krysssy a taky šššváby, ale ty nerad, protoše nejsssou mos dobrý k jídlu,“ ošklíbl se. „Taky dobytek ochráním před uhranutím a budu dohlíšet na tvé potomky, aby ssse jim nis nessstalo, kdyš nikdo dalššší nebude nablísku.“

„Víš,“ namítl Loki mírně zaskočeným tónem, „možná jsem se ohledně věku svých dětí nevyjádřil s dostatečnou jasností. Ale všechny čtyři jsou dávno dospělé. Nepotřebují, aby je někdo hlídal.“

„Já taky nemluvím o těch, so uš máššš,“ zasykl had s kuplířským zábleskem v očích, „ale o těch, so teprve mít budeš. Sss ní, sss tou Sssigyn.“

„Zpomal, fantasto. Tvá obrazotvornost předbíhá realitu mílovými kroky.“

„Nejsssem fantasssta,“ zaskuhral had. „Jsssem smrslé besprisorní svíře.“

Bůh neplechy nad ním jenom zakroutil hlavou. „To už je ti zase zima?“

„Ssstrašššná. – Tak sssi říkám, kdyš jsssem ti všššechno tak pěkně naplánoval a dobře poradil, nemohl bych ssse u tebe na oplátku sassse trochu sahřát?“

Loki s povzdechem uvolnil jeden cíp vlněné pokrývky. „Tak polez, ty strážce mého rodinného blaha.“

Had se dychtivě převlnil jeho směrem, než ale vklouzl do tepla, odhodlal se ještě jednou zkusit štěstí: „Vášně bysss mě sss sssebou nevsal ani jako domásího maslíka?“ zaprosil se zoufalou naléhavostí. „Blbou košku nebo uňafanýho šokla má dnessska kašdý. Sss hadem bysss byl assspoň originální.“

Loki ho dlouho mlčky pozoroval. Když ticho zhoustlo natolik, že být kaší, museli by ji z rendlíku vysekávat dlátem, už se nedokázal dál přetvařovat. „Ty moulo, kdybych tě po všem, čím jsme oba prošli, nechal v jeskyni, nebyl bych bohem neplechy, ale docela obyčejná svině. Nadto pravděpodobně mrtvá. Protože Sigyn by mne v záchvatu spravedlivého rozhořčení utloukla tím klackem, co si prve donesla na tebe,“ pousmál se a s uvolněným nádechem zabořil tvář do přikrývky, v níž se zachytily poslední zbytky dívčiny vůně.

Sotva zavřel víčka, objevil se před jeho vnitřním zrakem obrázek přívětivého mělkého údolí, v jehož klínu se choulilo roubené stavení obklopené ze všech stran nízkými kamennými zídkami a loukami jakoby pocukrovanými bílými chomáčky pasoucích se ovcí. Zvláštní. Nikdy si nepředstavoval sebe sama jako sedláka nebo venkovského šlechtice, ale… Kdoví, možná to celé zase nebyl až tak úplně bláznivý nápad.


O rok a den později

Muž se ženou vystoupali do nejvyššího bodu soutěsky, kde na okamžik stanuli, aby se pokochali krásným výhledem do nehlubokého údolíčka, tvořeného zelenými pastvinami, uprostřed převázanými stříbřitou stuhou bublajícího potůčku.

Sigyn opřela Lokimu hlavu o rameno, zatímco on jí ovinul paži kolem boků s důvěrností, o níž by před pár měsíci vážně pochyboval, zda je jí vůbec schopen. Pokud se uvnitř jeho duše skrýval nějaký nepokoj a puzení ke škodolibým činům, v tuto chvíli pokojně dřímaly, podobny zkroceným dobře nasyceným šelmám.

Ásgardský princ i Harleifova dcera kráčeli nalehko; on nesl proutěný košík zakrytý koženým víkem, ona si cestou natrhala pestrou kytici, do níž co chvíli rozkošnicky pohroužila nos.


Ozbrojený doprovod, vozy i poníci, vrchovatě naložení potřebnými věcmi, spolu s několika členy domácnosti, rozhodnutými sdílet osud svých pánů, ti všichni se plahočili daleko za nimi. Vyhnanci, jimž královský palác jednou provždy ukázal dveře.

Nelitovali však. S hlavním městem i kusem minulosti ponechanými za zády vykročili vstříc budoucnosti, možná nejisté, ale přinejmenším sdílené, v níž se ty a jedním z nejstarších a nejmocnějších kouzel dokázalo přetavit ve společné my.

Krátký záblesk odraženého slunečního paprsku odhalil na Lokiho ruce prsten, do jehož obroučky na králův příkaz mistr kovář vsadil kousek kamene z jeskyně, kde byl odsouzený princ vězněn. Jasný důkaz, že Sigynin důvtipný nápad, inspirovaný midgardianskou pověstí, ve Vysoké radě nakonec uspěl. Díky němu se zavržený princ mohl pohybovat na svobodě, zatímco vládce Ódin nebyl nucen odvolat původní rozsudek, podle kterého měl jeho vzpurný adoptivní syn zůstat přikován ke kamenům jeskyně navždy. Během času si Loki na ten nepatrný kovový kroužek zvykl do té míry, že jej takřka nevnímal a ani schopnost kouzlit, o niž se zprvu obával, jeho nošením nijak výrazně neutrpěla.

Sigyn se zasněným výrazem přimhouřila oči proti odpolednímu slunci. „Je tady krásně,“ vydechla. „Louky… stromy… Určitě by se tu líbilo i Sleipnimu. Jen co se zabydlíme, měli bychom se ho pokusit nějak vymanit z Ódinova područí. Přinejmenším by zasloužil možnost volby – jestli chce dál sloužit Všeotci, nebo zda se rozhodne pro život v našem údolí. – A hned potom začneme pátrat po Fenrim,“ dodala, dychtivou tvář obrácenou ke svému manželovi.

Loki jí oplatil úsměvem plným vděčnosti. Děti jeho raného mládí, počaté ze zoufalé snahy vyrovnat se s částečně jotunským dědictvím, tvořily neoddělitelnou součást jeho minulosti, nikdy by se však neodvážil naléhat, aby je do svého života přijala také Sigyn. „Nebude ti vadit, že mí potomci vypadají poněkud…“ zaváhal, když si uvědomil, jak o nich na Ásgardu ostatní běžně hovořili. Příšery, nebezpečné obludy, zrůdy…  „Poněkud svérázně,“ dokončil s bolestným bodnutím u srdce.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.  Koňská ani psí podoba nejsou problém. Beztak jsem si se zvířaty vždycky rozuměla lépe něž s lidmi.“  

 No,“ odkašlal si. „Fenri je rozhodně trošku… větší… pes. I když on se raději označuje za vlka. Prý to zní  mnohem… chlapáčtěji…“

„Dobré vědět,“ pousmála se. „Každopádně, velcí hafani bývají dobrosrdeční a moc neštěkají.“

To byla zkrátka celá Sigyn. Jeho Sigyn, připomněl si s hrdostí. Vždy laskavá, vstřícná a okouzlující ve své nezáludné otevřenosti…

Trávou zarostlá cestička je během hovoru zavedla níž do údolí, vyplněného podivnou mihotající se zlatistou mlhou.

Tak už mě dál nenapínej,“ zaprosila mladá bohyně, když předtím do svého muže jemně šťouchla loktem.

Na její pobídku vztáhl ruce, sebevědomým gestem rozhrnul magický opar a nechal z něj vyloupnout úhledné dřevěné stavení s ozdobně vyřezávanými okny a střechou pokrytou naducanými bochánky zeleného mechu.

Přesně takhle jsem si to představovala.“ Sigyn hřbetem ruky setřela z lící několik slziček, které jí jaksi mimoděk vhrkly do očí.

Tak proč pláčeš?“

Protože jsem moc šťastná,“ vzlykla.

Mlčky zakroutil hlavou a vtáhl ji pevněji do náruče. Na tenhle typ logiky si zkrátka bude muset teprve zvyknout.

Ve stejný okamžik sebou v košíku cosi zamlelo. „Uš tam konešně budem?“

Sigyn přebrala košík z manželovy ruky, obřadně ho postavila na práh a odklopila víko. „Už tam jsme. Polez,“ vybídla hada. Parselština jí stále působila problémy, ale zlepšovala se.

Loki mezitím sáhl do jedné ze svých skrytých magických kapes, odkud vytáhl hliněnou láhev doplněnou třemi kalíšky. Na okamžik ji podržel v dlaních, jen tak dlouho, aby sotva znatelné záblesky sesílaného kouzla ohřály chladnoucí nápoj uvnitř.

Had vykoukl z košíku, protože si chtěl lépe prohlédnout okolí. Bylo tu snad úplně všechno: nehluboký rybníček, stromy, keře a tráva poskytující bezpečný úkryt, spousta kamenů jako stvořených k lenošivému vyhřívání, suchý dům, kde se pro něj v nepříznivém počasí vždycky najde kousek teplého místečka, a všude kolem spousty, spousty jídla. Jako ve snách se vysoukal ven, částečně i proto, aby se ujistil, že se mu to všechno jenom nezdá.

Loki zatím do jednotlivých kalíšků odlil trochu té zvláštní, horké tekutiny.

Tak na co?“ obrátil se k Sigyn, která zrovna jeden pohárek lehce vyfoukala a postavila na práh.

Na nový začátek,“ odvětila. Jejich ruce se přitom vzájemně setkaly a už se nepustily.

Had povyplázl jazýček. „Ssso je to?“ Bylo to teplé, vzdáleně to připomínalo mléko, vůně ovšem byla jiná, cizokrajnější a barvu to mělo neobvykle tmavě hnědou.“

Co bys řekl?“

Plazovy oči se rozzářily náhlým pochopením. „To je šokolát!“ zasyčel nadšeně. „Řekni, namouduššši, opravdiský šokolát?“

Originál čokoláda přímo z Mexika,“ přisvědčil bůh neplechy. „Nebylo úplně snadné ji sem z Midgardu propašovat, ale, řekněme, že znám jisté tajné způsoby a cesty…“

Had se nyní k nápoji přibližoval s téměř posvátnou úctou. Opatrně zkoušel jeho vůni, teplotu, jazýčkem se snažil rozpoznat jednotlivé přísady a teprve potom do kalíšku zlehka ponořil tlamku.

Tak co?“ zajímal se Loki. „Jak to chutná?“

Mosss dobré. Je to jako…“ Had se na okamžik zamyslel, očima přelétl ničím nezkalenou krásu sluncem zalitého údolí a opětovně v nápoji smočil jazýček. Ano, bylo to hřejivé, hořké i sladké, trochu pálivé, zvláštním způsobem smyslné, ale současně jemné a jakoby hladivé. „Chutná to… jako domov,“ vydechl blaženě a pak se od ucha k uchu zasmál tlamičkou plnou malých, jako jehličky ostrých zoubků. „Ssskutešný domov.“

 
znak loki.JPG
Prohlášení:  Žádná z povídek nebyla napsána za účelem zisku.
Postavy a svět po právu náleží jejich tvůrcům a aktuálním držitelům autorských práv.

fanfictionpovidky.webgarden.cz is in no way related to J.K.Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K.Rowling novels is © Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is © Warner Bros. Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one