Naposled přidané:
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
kniha.png
Lucissa.jpg
TOPlist
konik.gif

Projít údolím stínů

lucius malfoy, draco malfoy.jpg

Shrnutí: Pád na dno může znamenat definitivní konec. Nebo také příležitost a výzvu. Druhá kouzelnická válka skončila porážkou Temného pána a Lucius, Narcissa i Draco Malfoyovi se ocitli na rozcestí. Zůstává pouze na nich, aby rozhodli, jakou budoucnost pro sebe zvolí.

Postavy: Draco, Lucius a Narcissa Malfoyovi
Období: krátce po Voldemortově porážce, sídlo Malfoyových
Počet kapitol: 1
Stav: dokončená
Rating: T
Slash: ne
Žánr: drama, psychologické
 


Projít údolím stínů

Hloupé není udělat chybu,
hloupé je nevzít si z ní ponaučení.

 

Draco Malfoy seděl v křesle (jednom z těch, co přežilo bouřlivý závěr kouzelnické války relativně bez úhony) a dělal to, co poslední dobou často: pootevřeným oknem zíral na dloužící se stíny venku v zahradě.

Měl-li být sám k sobě upřímný, ten zvláštní pocit otupělosti a vnitřní prázdnoty, který se ho v uplynulých dnech postupně zmocňoval, byl vlastně docela příjemný. Dovoloval mu totiž nepřemýšlet. Bezpečně ponořený pod hladinou apatie dokázal alespoň na okamžik přerušit jinak nikdy nekončící tok vzpomínek, které, místo aby milosrdně bledly, s přibývajícím časem naopak nabývaly na síle.

Přes veškerou snahu nedokázal zapomenout na smrtelně bledou tvář Severuse Snapea, když ho bystrozoři celého zkrvaveného konečně objevili na podlaze Chroptící chýše; ani na plameny Zložáru, nelítostně stravující cokoli v jejich dosahu. Kdykoli zavřel oči, pokaždé znovu viděl děsivě nehybná těla bradavických spolužáků, které už nikdy nebude moci popíchnout žádnou ze svých možná ne až tak úplně vážně zamýšlených jízlivostí. Draco ze své mysli nedokázal vytěsnit ani ochromující strach a bolest posledních dvou let, stejně jako obraz jisté kamenné hrobky omývané tichými vodami bradavického jezera, hrobky bílé a zářivé, vkrádající se do jeho bezútěšných snů jako zhmotněná výčitka špatného svědomí.

Melancholická otupělost naproti tomu přinášela vítanou úlevu a jediné, co Draca v této souvislosti poněkud rozčilovalo, byla neutuchající snaha jeho matky ho z ní nějakým způsobem vytrhnout. Jako zrovna dnes, když před něj hned zrána s jemnou pobídkou vyskládala jeho školní sešity a pera spolu s hromádkou učebnic pro sedmý ročník. Musíš se začít připravovat na závěrečné zkoušky, Zlato. Vzdělání je důležité.

Samozřejmě ty knížky ani neotevřel. Ne snad z nějakého hloupého vzdoru, byl dobrý student a učení ho vcelku bavilo, jenže právě teď mu naprosto scházela jakákoli motivace. Kdyby se necítil tak mizerně, možná by dokázal ocenit dokonalou absurditu té situace. Jakoby přes husté závoje si vybavoval dobu, nepochopitelnou a vzdálenou, všechny ty roky před Voldemortovým návratem a s tím spojeným pádem jeho vlastní duše do propasti temnoty a zmaru. V oné dávné minulosti by mu na výsledcích školních zkoušek nejspíš záleželo. Pravděpodobně by se dokonce snažil, aby alespoň v některém předmětu trumfl tu nesnesitelnou šprtku Grangerovou a rodiče na něj mohli být hrdí. Jenže teď už to bylo jedno.

Protože poté, co ztuhlý hrůzou nedokázal odtrhnout oči od rozsápaného hrdla Levandule Brownové (a ne, opravdu si nemohl namlouvat, že pozornost vlkodlaka Fenrira k bradavické škole původně nenasměroval on sám), poté, co musel přihlížet naprosto zbytečné smrti své sestřenice Tonksové, po zkáze školy, kterou – přes veškeré výhrady – dlouhé roky považoval za svůj druhý domov, po vlastním opakovaném selhání a konečném potupném pádu jeho rodiny do opovržení a hanby, už nezáleželo vůbec na ničem.

Toužil jenom někam zalézt a nemyslet, necítit. Možná raději ani nebýt.

Z apatie ho nedokázalo vytrhnout ani vzdálené klapnutí hlavních dveří, prozrazující, že někdo právě vstoupil do domu, následované pomalými kroky, trochu přízračně se rozléhajícími vstupní halou. Všechny ty zvuky Draco zaznamenával jen jako poněkud rušivý, ale jinak nezajímavý šum kdesi na periferii vlastního vnímání.

Ne tak jeho matka.

Už při prvních známkách pohybu v domě jakoby celá ožila a rozzářila se jakýmsi vnitřním světlem. Odložila knihu, na jejíž obsah se stejně nedokázala soustředit, vstala a jemně svému synovi poklepala na rameno.

„Zlato, tvůj otec je doma.“


Jedinou Dracovou reakcí bylo, že cosi nesrozumitelného zamumlal. Naprosto nechápal, proč matka tak tvrdošíjně lpí na tom otravném zvyku, aby s podáváním odpoledního čaje vždy vyčkávali až do otcova návratu, i kdyby to mělo znamenat několik dalších hodin strávených ubíjející nečinností. Poukazovala přitom na nutnost rodiny držet za všech okolností při sobě, Draco však vězel příliš hluboko ve svých emocích, aby její přesvědčování dokázal vnímat jinak než jako směs vzájemně nesouvisejících bezobsažných slov. Navíc poslední dobou nepociťoval potřebu ani chuť něco jíst a zázvorovou sušenku s kdoulovým džemem pokaždé převaloval v ústech čistě ze setrvačnosti bývalých společenských návyků.

„Dobré odpoledne.“ Lucius Malfoy v cestovním plášti a s unaveným výrazem na tváři vstoupil do místnosti.

Jeho syn místo pozdravu jen cosi polohlasně zahučel.

„Dobré odpoledne, drahý.“ Narcissa Malfoyová vstala, aby svého manžela přivítala a pomohla mu rozepnout spony pláště, protože jí neušlo, jak s nimi neobratně zápolí.

Draca napadlo, že se matka chová jako domácí skřítek, což by bylo docela úsměvné, pokud by nešlo o důsledek rozhodnutí, jímž Ministerstvo kouzel všechny jejich skřítky bez výjimky propustilo na svobodu a ti se teď s tichým kvílením potloukali kolem domu. Jejich počínání jenom podtrhovalo celkovou atmosféru chaosu a zmaru, jež od skončení války všude panovala.

Narcissa složila manželův plášť a trochu neskřítkovsky ho přehodila přes opěradlo jedné z volných židlí.

„Děkuji.“ Lucius ztěžka usedl ke stolu v odpoledním salonku. Přes elegantní a nákladný oděv nebylo možné přehlédnout, že je pouhým stínem toho kdysi pyšného a panovačného muže, jehož se velká část kouzelnického společenství obávala, zatímco zbytek mu neváhal otevřeně pochlebovat. Nyní jeho ruce vypadaly chorobně vyhublé a tvář, bledší než obvykle, měla nezdravý šedavý odstín dávající tušit, že se nejspíš řadu nocí pořádně nevyspal. „Omlouvám se za zpoždění,“ promluvil způsobem jen vzdáleně připomínajícím jeho dřívější sebejistý tón, „ale jednání s Pastorkem se neočekávaně protáhlo.“

Narcissa všem nalila kouřící čaj a každému podala talířek s několika jahodovými koláčky. „Bylo to dnes moc zlé?“ zeptala se opatrně, když její manžel během toho rodinného rituálu na okamžik zcela nespolečensky složil hlavu do sepnutých dlaní.

„Ne,“ ujistil ji okamžitě a silou vůle se napřímil. „Ne víc než obvykle,“ dodal, třebaže každý jeho pohyb, pomalý a toporný, jej usvědčoval ze lži.

Znepokojovalo ji to, ale chránila se dát své pocity jakkoli najevo. Proč ještě zhoršovat něco, co už samo o sobě bylo dost špatné. „Trochu mléka?“ zeptala se raději.

Draco mlčky zavrtěl hlavou a dál se mračil do svého šálku.

„Zdá se,“ promluvil Lucius, když si předtím pročistil hrdlo krátkým odkašláním, „že se naše záležitosti konečně začínají ubírat žádoucím směrem. Jako projev dobré vůle nám prozatímní ministr dovolil, abychom na základě pracovních smluv přijali zpět všechny naše bývalé skřítky, kteří projeví zájem.“ Během řeči vytáhl z vnitřní kapsy hábitu ruličku pergamenu opatřenou úřední pečetí a podal ji Narcise. „Je tam stanoveno naprosto vše – výše platu, pracovní podmínky, volné půldny, dovolená na zotavenou. Skřítkům, kteří zůstanou, ještě dnes předám jejich smlouvy.“

Narcissa na něj vděčně pohlédla. „Minnie bude šťastná. A jsem si jistá, že neodejdou ani ostatní. Soudím podle toho, jak tvrdošíjně celou dobu odmítají tento dům opustit.“

„Uvidíme,“ odtušil Lucius s uvážlivou obezřetností.

Draco se pro změnu bez zájmu nimral v jednom ze svých ovocných koláčků.

„Právě dnes dopoledne,“ snažila se Narcissa udržet odlehčenější tón hovoru, „jsem Minnii přistihla, jak tajně převléká naše postele. A víš, co mi řekla? ‚Minnie by si nikdy nedovolila zneuctít svou rodinu tím, že by nerespektovala nařízení Ministerstva kouzel. Ale Minnie je teď svobodná skřítka a může si stlát a převlékat postele, jak se jí zlíbí, i kdyby jí to její rodina výslovně zakázala.‘“ Narcissa poměrně věrohodně napodobila pisklavý skřítčí hlásek.

„To od ní bylo vskutku opovážlivé,“ pokýval Lucius hlavou ne bez jistého uznání. „Doufám, žes jí podle této nové převrácené logiky velmi důrazně nařídila, aby se za svou drzost řádně potrestala?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila jeho žena. „Myslím, že mi porozuměla dokonale, protože vypadala opravdu polichocena. Potom se zeptala, zda bych jí náhodou nemohla zakázat, aby dnes k večeři připravila dušené jehněčí s hráškem a bramborovými kroketkami, a kdybychom to prý někdy kolem osmé hodiny našli naservírované v jídelně, máme to vnímat jako výraz skřítčího boje za možnost samostatného rozhodování.“

Lucius se nepatrně pousmál. „Přiznávám, že mne její přizpůsobivost a vynalézavost někdy až děsí. Ale Minnie byla svým způsobem vždy výjimečná. A vlastně celá její rodina.“

„To ano,“ souhlasila jeho manželka.

Draco rozdrobil jeden koláček a teď se bavil tím, že jeho mírně lepkavou náplň volně přemísťoval po celé ploše dezertního talířku.

„Zlato, měl bys něco sníst,“ připomenula mu matka jemně.

„Nemám hlad.“

„Přesto na tom musím trvat.“

Draco se zatvářil trochu vzdorovitě, pak si ale zřejmě uvědomil, že by takové počínání mohlo působit hloupě, takže si nacpal jeden celý koláček do pusy a začal ho pomalu žvýkat.

Jeho otec to chvíli pozoroval s mírně povytaženým obočím, nakonec ale místo napomenutí pouze odvrátil tvář a řekl: „Nejdůležitějším pokrokem naší věci asi je, že si Kingsley Pastorek začíná uvědomovat, jak vratké je jeho postavení prozatímního ministra. Naštěstí je dost ambiciózní, aby svůj post toužil obhájit v připravovaných volbách, a zároveň dost inteligentní, aby si uvědomoval, že v tak vysokém úřadu se bez podpory tradičních kouzelnických rodů nikdy nedokáže dlouhodobě udržet. Domnívám se, že vyjednávání postoupilo dostatečně daleko, abychom mohli předpokládat, že v dohledné době uzavřeme oboustranně přijatelný kompromis.“

„To zní velmi… nadějně…“ odpověděla Narcissa po krátkém zaváhání, jako by se obávala projevit radost, která by se posléze mohla ukázat předčasnou. „Po všech předchozích žalostných pokusech by snad Pastorek konečně mohl být člověkem na svém místě.“

„Jsem téhož názoru. Přestože spolupracoval s Fénixovým řádem, není to žádný přehnaně horlivý lovec černých mágů ani sociální idealista. Uvažuje jako politik a chová se velmi pragmaticky.“

„A už naznačil, co nás jeho ochota uzavřít oboustranně přijatelný kompromis, jak jsi to prve nazval, bude stát?“ zeptala se Narcissa s dobře skrývaným znepokojením.

Její manžel mírně pokrčil rameny. „To, co podle něj můžeme nabídnout. Peníze samozřejmě především. Ministerstvo jich nemá nikdy dost a předvolební kampaň bude zajisté nákladná. Něco darujeme na nápravu válečných škod a na dobročinné účely, v tom směru nám Pastorek ponechal zcela volné ruce. V neposlední řadě se pak očekává, že uplatním svůj vliv na některé přátele z našich – ehm – bývalých společenských kruhů, aby vůči novému kandidátu na ministra zaujali, řekněme, obdobně vstřícné stanovisko.“

Narcissa soustředěně hleděla na dno svého šálku, jako by z něj hodlala vyčíst odpověď na jakousi důležitou, nicméně dosud nevyslovenou otázku. „Je reálné všem jeho požadavkům dostát?“ zeptala se potom.

„Věřím, že ano. Možná budeme muset sáhnout hlouběji do finančních rezerv, ale není to nad naše možnosti. Pokud jde o to ostatní – Parkinsonovi i Flintovi jsou s námi od samého začátku a Bulstrode poslal zrovna včera večer sovu s žádostí o radu ohledně dalšího postupu. Madam Zabini předstírá váhání, nakonec ale stejně udělá, co jí přikazuje nutnost. Puceye jsem vždy dokázal přesvědčit logickými argumenty a starý Nott s Greengrassovými, pokud je mi známo, už dokonce začali s ministerstvem vyjednávat na vlastní pěst. – Věř mi, Cisso,“ obrátil se na svou ženu a ona z toho důvěrného oslovení pochopila, že právě nyní nastal okamžik pravdy, kterého se obávala, ale k němuž zároveň upínala velkou část svých nadějí. „Jsou to velmi rozumné a uměřené podmínky výměnou za –“ Lucius letmo pohlédl Dracovým směrem, jejich syn však vypadal zcela zabraný do pokusu seškrábat dezertní vidličkou ozdobný dekor z okraje talířku.

„Za –?“ zopakovala Narcissa lehce rozechvělým hlasem.

„Za naše životy. Svobodu. Formální a neveřejný průběh soudního procesu s předem dohodnutým výsledkem a za zachování alespoň části našeho majetku.“

Narcissa nepromluvila, jen dlouze a pomalu vydechla a potom své štíhlé prsty nechala spočinout na hřbetu manželovy ruky. „To jsou velmi dobré zprávy. Lepší, než jsem čekala,“ pronesla zastřeně, jak ji hlas pořád ještě úplně neposlouchal. „Draco, slyšel jsi?“ pokusila se syna vtáhnout do společného hovoru, ale bez většího úspěchu.

„Všiml jsem si tvých učebnic a sešitů,“ ujal se proto iniciativy Lucius. „Je jenom dobře, že ses začal připravovat k závěrečným zkouškám. Jakému tématu ses dnes věnoval?“

„Žádnému.“ Bylo to prakticky první zřetelné slovo, které Draco svému otci za celou dobu věnoval.

„V tom případě bys měl začít co nejdříve,“ pokračoval starší Malfoy s trpělivostí, pramenící mnohem víc z momentální vyčerpanosti než z přirozených rysů jeho povahy. „Termín na OVCE byl s přihlédnutím k mimořádným okolnostem studentům posledního ročníku přeložen na konec srpna. Čeká tě hodně práce, máš-li uspokojivě dohnat vše, co jsi v posledních dvou letech zameškal.“

A tehdy už se Draco neudržel. Veškerý nahromaděný hněv, úzkost i frustrace posledních měsíců se kdesi hluboko uvnitř něj přehoupli přes hranu únosnosti a nyní se drali na povrch stejně divoce a nezadržitelně jako přívalová vlna protrženou hrází. „A čí je to asi tak vina?“ zaječel nepříčetně přeskakujícím hlasem, horečnatý pohled upřený na svého otce. „Já si tuhle pitomou válku nevymyslel! Ani Temného pána, ani všechny ty řeči o nadřazenosti čisté krve! A na nějaké uhozené školní zkoušky taky kašlu. K čemu mi budou, když si teď přede mnou každý nanejvýš znechuceně odplivne?!“

Jeho rodiče na okamžik strnuli.

Potom však Narcissa velmi pomalým gestem odložila šálek. „Jak to mluvíš se svým otcem!“ Její hlas, ostrý a úsečný, zbavený všech stop dřívější vlídnosti, prořízl náhle zhoustlé ticho jako čepel nože. „Okamžitě se omluv!“ nařídila. A pro větší důraz se nad synem vztyčila jako varovně vyhlížející socha vytesaná z jediného kusu ledu.

Bohužel, Draco dnes měl opravdu velmi špatný den, takže místo aby zacouval do bezpečné pozice, proti ní vyskočil jako rozkacená mantichora. „To tedy naprosto nechápu proč. Nebýt jeho,“ pohodil hlavou Luciusovým směrem, „nemuseli jsme dnes vězet v problémech až po krk! To on je za všecko –“

Nedořekl, neboť matčina ruka vystřelila rychlostí blesku a uhodila ho přes tvář.

Zamžikal, jako by se zrovna probudil z jakéhosi velmi nepravděpodobného snu, a pořád ještě s tím trochu překvapeným výrazem procedil mezi zuby: „Fajn. Tak fajn. Předpokládám, že teď mi ještě přikážeš, abych odešel do svého pokoje. Bez námitek, půjdu s radostí!“ Odstrčil židli tak prudce, že se převrátila, a na odchodu za sebou neopomněl prásknout dveřmi.

Jeho matka zůstala stát uprostřed místnosti a s třesoucími se rty hleděla na své dlaně, jako by se pokoušela pochopit, co se tu vlastně odehrálo.

„Tos neměla, Cisso.“ Tlumený hlas jejího manžela spolu s opatrným dotekem ji alespoň částečně vrátili zpátky do reality. „Vždyť má pravdu.“

„Nemá!“ opáčila vášnivě, pohled upřený do těch důvěrně známých šedých očí, v nichž teď četla pouze vinu, zahanbení a vnitřní bolest. „Vždycky jsi pro nás chtěl jenom to nejlepší. Co se stalo, stalo se. Obviňováním a hádkami ničemu nepomůžeme. Musíme to prostě překonat a žít dál.“

„Jsi laskavější, než zasloužím,“ vydechl téměř bezhlesně s tváří skloněnou do jejích vlasů.

„Jsem tvá žena. V dobrém i zlém, pamatuješ?“

„Ano,“ vydechl se staženým hrdlem, jak ho vzpomínka na dobu před více než dvaceti lety zaplavila prudkým přílivem citů. „Ovšem Dracovi bylo před pár týdny teprve sedmnáct. Těžko od něj můžeme očekávat podobně velkorysý projev shovívavosti. Je mladý a poslední dobou toho na něj bylo příliš.“

„Což ještě pořád neomlouvá jeho nanejvýš hrubé chování.“ Narcissa znovu pohlédla na své dlaně. (Popravdě, pravá ji ještě pořád dost bolela.) „Nikdy předtím jsem ho neuhodila,“ vydechla rozechvěle. „Nikdy v životě.“

„Já vím.“ Znovu k ní vztáhl ruku v náznaku pohlazení, ale v půli cesty se zarazil, jako by se přistihl při něčem, nač svými předchozími činy ztratil jakýkoli nárok.

Narcissa ho však pevně uchopila za zápěstí dřív, než stačil ruku zase stáhnout. Zprvu trochu váhavě, ale nakonec její povzbudivý stisk přece jen opětoval.

„Půjdu za ním,“ navrhl, a když k němu jeho žena zdvihla poplašený pohled, dodal hlasem, který alespoň na okamžik připomněl jeho bývalé já: „Slibuji, že se přitom ani na chvilku nepřestanu ovládat.“

Se srdcem až v krku Narcissa pozorovala, jak její manžel pomalu stoupá po schodech do prvního patra a na každém kroku se přitom opírá o hůl, která mu v posledních týdnech rozhodně nesloužila jen jako nápadný módní doplněk.

Byla si naprosto jistá, že pokud k sobě oba její muži nedokážou najít cestu zpátky, neunese to a to slabé vlákénko naděje, které ji navzdory všemu ještě pořád drželo pohromadě, praskne a ona se roztříští na tisíc kousků, které už nikdy nikdo nedá dohromady.

 

*


Draco dodusal do svého pokoje, nedbale zamumlaným kouzlem zamkl dveře a vztekle sebou hodil na postel. Konečky prstů si promnul tvář, která ho pořád ještě potupně pálila.

Ve skutečnosti se cítil dost zmatený. Celé dětství a vlastně celý svůj dosavadní život bral jako samozřejmost, že matka byla vždy tou jemnou, laskavou a chápající, jejímž úkolem bylo poněkud mírnit přísnost autoritativního otce, vyžadujícího od něj za všech okolností píli a disciplínu. Ale zdá se, že ani to už neplatí. Další jistoty se roztříštily a Draco zabředl zase o kousek víc do té bezútěšné černé prázdnoty, která ho poslední dobou obklopovala. Byl sám uprostřed světa válkou přeměněného v hromadu trosek, v nichž se nedokázal vyznat. A vlastně ani nechtěl.


Kdyby jejich sídlo v jednom kuse nestřežily bystrozorské hlídky, nejspíš by teď narychlo naházel do kufru pár osobních věcí a vytratil se někam, kde by měl ode všech a ode všeho pokoj.

Což samozřejmě nebylo možné, jakýkoli neohlášený pohyb by mohl být ze strany ministerstva vnímán jako pokus o útěk s velmi neblahými důsledky. A dokonce ani v hluboce depresivním stavu Draco netoužil rozšířit už tak dost početné řady obětí téhle stejně tak hloupé jako děsivé války.

Několikeré zaklepání na dveře se nejprve pokusil ignorovat. Polštář, jenž si oběma rukama přitiskl na uši, se k tomu účelu zdál jako stvořený. Jenže nebyl. Nakonec jím znechuceně mrštil kamsi do kouta, chvatnými kroky přešel celou místnost, trhl za kliku a aniž by tušil, který z jeho rodičů projevuje tak odhodlanou neústupnost, vyštěkl: „Nechci s nikým mluvit!“

„Zajímavé,“ pronesl Lucius Malfoy dokonale bezvýrazným hlasem. „A já měl zrovna před chvílí dojem, jako bys mi velmi rád pověděl něco roztomilého. – Smím dál?“

„Proč se ptáš, je to tvůj dům.“

„Ale tvůj pokoj.“

V odpověď Draco cosi zavrčel, nakonec se však přece jen pohnul, ustoupil ze dveří a nechal otce projít dovnitř.

„Děkuji.“ Lucius se s tlumeným povzdechem usadil do křesla; jediného, které pod neuspořádanou změtí hábitů, famfrpálového vybavení a volně rozházených školních pomůcek dokázal najít.

Jeho syn sebou znovu demonstrativně plácl do zmuchlaných peřin.

„Tak prosím,“ vyzval ho Lucius, jehož železnému sebeovládání se dalo vytknout snad jedině to, že v dané situaci působilo až lehce děsivým dojmem. „Poslouchám.“

„Nechci se o ničem bavit!“ odpověděla mu vzpurně odvrácená záda. „A s tebou už vůbec ne!“ dodal cíp pokrývky, těsně obepínající štíhlé chlapecké tělo.

Vlastně spíš hubené než štíhlé, uvědomil si Lucius, což jenom prohloubilo zahanbující pocit provinění, v jehož společnosti strávil už nejednu trpkou chvíli. Proto také odmítl našeptávání svého alibistického já, snažícího se jej přesvědčit, že nejde o nic závažnějšího než o příznaky překotného růstu, jímž Draco zrovna procházel. Jenže po měsících strávených v tichu a temnotě azkabanského vězení už takové lži vůči vlastní zodpovědnosti nebyl schopný. Přesto trvalo dost dlouho, než dokázal znovu klidně promluvit.

„Neupírám ti právo se hněvat, ale prosím, přestaň svou rozmrzelostí trestat matku. Je to vůči ní kruté a nespravedlivé. Ona se na tobě ničím neprovinila.“ A když se nedočkal žádné reakce, pokračoval: „Není to jednoduché, dovedu si představit, jak se asi cítíš, ale –“

„To tedy nedovedeš!“ Jeho syn se obloukem vymrštil z postele. Stál teď proti němu se zaťatými pěstmi a tváří pokrytou nepěknými rudými skvrnami. „Vůbec netušíš, jaké to bylo – každý jeden den z těch nekonečných měsíců, kdy jsi byl v Azkabanu a my jenom čekali, až přiletí sova se zprávou, že jsi –“ Draco si zlostným pohybem otřel slzy, které mu při vzpomínce proti jeho vůli vhrkly do očí. „Matka se snažila předstírat, že je silná a všechno nakonec dobře dopadne, ale když si myslela, že je sama a nikdo ji nemůže slyšet, dokázala proplakat celé hodiny. Kvůli tobě. A já – sedával jsem na zemi u jejích dveří, aby nevěděla, a nemohl udělat vůbec nic, jenom čekat, až ji zármutek unaví natolik, že usne. Bylo to jako jedna děsivá, nikdy nekončící noční můra.“ Draco se třásl jako v horečce. „A když ses potom vrátil, ještě se všecko zhoršilo! Muset přihlížet, jak si na tobě Ty-víš-kdo vylévá vztek, jak promyšleně ničí tebe i matku; jít večer spát a vůbec nevědět, jestli zítra ještě budeme všichni živí. – Tak mi, zatraceně, neříkej, že víš, jak se cítím. Nemáš o tom ani ponětí!“

Draco se znovu svezl na postel, jako by tím zlostným výbuchem vyčerpal většinu svých sil, a s mírně nepřítomným výrazem upřel oči kamsi do stropu.

Jeho otec, ruce složené na stříbrné hlavici vycházkové hole, ho mlčky pozoroval vážnýma, unavenýma očima.

„Proč nic neřekneš?“ osopil se na něj Draco, když ticho začalo být příliš dlouhé a tíživé.

„Protože ještě nejsi připraven naslouchat. Jsi rozrušený, zklamaný a plný hněvu. Raději ještě chvíli pokračuj ty, dostaň toho ze sebe ven co nejvíc,“ vybídl – možná trochu překvapivě – starší Malfoy toho mladšího. „Jen –“ Lucius zaváhal jako by chtěl něco dodat, ale nebyl si jistý vhodnou formulací, „smím-li tě požádat, pokus se mluvit o poznání tišeji.“

„Tišeji?“ Jeho syn to slovo převaloval v ústech, jakoby vůbec nechápal jeho význam.

„Ano. Méně nahlas. Rád vyslechnu všechno, co máš na srdci, ale jsem přesvědčený, že bez bolesti hlavy tě dokážu vnímat mnohem pozorněji.“

Konec poslední věty ještě ani nestačil doznít, když se v Dracovi vzedmula další vlna vzteku. Jeho pocity se musely odrazit i na jeho tváři, protože Lucius plynule navázal: „Pokud ti to ovšem přinese úlevu, tak naopak raději křič.“

„Hlava? Tebe bolí hlava?“ opakoval mladík, jako by pořád nedokázal uvěřit vlastním uším. „Spolu s matkou jsme prožili dva roky v pekle!“ zaječel potom. „Na příkaz toho psychopatického šílence, kterému ses rozhodl sloužit, jsem musel mučit a skoro zabil několik lidí. Matka neprožila jediný den bez smrtelné hrůzy! A ty si stěžuješ, že tě pobolívá hlava?“ Draco namáhavě lapal po dechu jakoby za sebou měl dlouhý, vyčerpávající běh.

Když však na otce znovu pohlédl, ke svému údivu zjistil, že je bledý jako smrt a na ústa si křečovitě tiskne čistý kapesník.

„Omluv mne.“ Lucius ho jednou rukou odstrčil stranou a spíš popaměti, než že by skutečně hleděl na cestu, dotápal do Dracovy koupelny. O pár okamžiků později se odtamtud ozvaly charakteristické dávivé zvuky.

Mladší z Malfoyů zůstal jako opařený. Ať už byl jeho otec jakýkoli, za normálních okolností by před ním nikdy neprojevil slabost podobným způsobem. To by snad raději umřel. Draco váhavými kroky prošel malou oblékárnou a odtud volně otevřenými dveřmi nahlédl do koupelny přesně ve chvíli, kdy si Lucius chrstl do obličeje spršku studené vody, aby se trochu vzpamatoval.

„Otče? Jsi v pořádku?“

„Zajisté.“

Se značně rozporuplnými pocity mladík pozoroval, jak muži, k němuž celá léta vzhlížel jako k nedotknutelné modle, z konečků zmáčených vlasů odkapávají na tmavý hábit drobné krůpěje vody a zanechávají na drahé látce usvědčující matně stříbřitou stopu. Bylo to zvláštní, nečekané a – jak si Draco s úžasem uvědomil – překvapivě lidské.

„Co se –“ začal, ale hned zase zmlkl, jak mu odkudsi ze zasutých hlubin paměti náhle vytanul útržek dávné vzpomínky. Musel být tenkrát velmi malý, protože všechno ostatní v té vzpomínce mu připadalo neúměrně veliké. Zlatíčko, musíš si teď chvíli hrát hezky tiše, ano? Nějaká žena, pravděpodobně matka, se nad ním sklonila a vzala mu z rukou dětskou píšťalku. Tatínek si nutně potřebuje odpočinout. Draco věděl, že ta hračka byla dárkem od dědečka a babičky Blackových k jeho druhým narozeninám. Měl ji potom ještě několik let, než ji ztratil kdesi v zahradě. Podle všeho tedy vzpomínka musela spadat do doby krátce poté, co –

Najednou jakoby něco v jeho hlavě zapadlo na správné místo. Jistě – muselo to být někdy po Voldemortově prvním pádu. Tehdy byl otec jako zastánce Temného pána zatčen, obviněn a souzen před Starostolcem. Nakonec se mu nějak podařilo dosáhnout osvobozujícího rozsudku, ale, jak si Draco matně vybavoval, ještě řadu měsíců potom trpěl nesnesitelnými, úpornými migrénami. Tenkrát Draco samozřejmě nechápal spojitost příčin a následků, jenže teď už dávno nebyl malé dítě.


Ještě trochu omámený tím náhlým prozřením se natáhl, sáhl do skříňky a nabídl otci čistý ručník. „Tohle není jenom tak, že? Ty bolesti hlavy,“ pronesl slovy ne hlasitějšími než pouhý šepot. „Řekni mi, co se doopravdy děje pokaždé, když si pro tebe bystrozoři přijdou a odvedou tě na ministerstvo. Chci znát pravdu. Jsem tvůj syn, mám právo to vědět.“

Lucius si pomalu otřel obličej.

„Nic zvláštního, co by tě mělo znepokojovat,“ odpověděl poněkud vyhýbavě.

Tentokrát však jeho zdánlivý klid Draca oklamat nedokázal. „Oni tě vyslýchají,“ řekl s absolutní jistotou. „Snaží se z tebe vypáčit nějaké informace! Stejně jako tenkrát před lety.“

Starší z Malfoyů z nedostatku jiných možností usedl na okraj vany.

„Není to, jak si představuješ. Nenutí mne, od začátku spolupracuji dobrovolně. Oni jen – občas považují za vhodné ověřit, zda jsou mnou poskytované údaje dostatečně relevantní, abych tak řekl. Ostatně, na jejich místě bych nepostupoval jinak.“

Draco se posadil na druhý konec vany naproti otci. Ještě před pár minutami by nevěřil, že rozhovor podobný tomuto je vůbec možný, teď však bez váhání položil další otázku: „Co přitom používají? Veritasérum nebo legilimenci?“

„To i ono. Naštěstí jen zřídka obojí současně.“

Odpověď zjevně nebyla tou, již by si Draco přál slyšet, protože téměř okamžitě zareagoval novým dotazem. „Jak často to musíš podstupovat?“

„Už jsem řekl – tu a tam, podle potřeby.“ Přes veškerou snahu se do hlasu staršího z Malfoyů začaly vkrádat stopy netrpělivosti a podráždění.

O pár let mladší Draco by v podobné situaci zřejmě uposlechl naznačenou výzvu a stáhl se na méně ožehavou půdu. Jeho dospělejší verze však ustupovat nehodlala. „Dobrá, zeptám se jinak,“ pronesl tónem nápadně podobným tomu, jímž Lucius v minulosti řešil jeho školní přestupky. „Po kolikátém sezení jsi to přestal počítat?“

„Po desátém? Dvanáctém?“ Starší muž se viditelně cítil dost nesvůj. „Co na tom záleží?“ pokusil se celou věc zlehčit.

Merline, ne! Dracovi se na okamžik zatmělo před očima. Nemusel být premiantem ve třídě lektvarů, aby si dokázal představit, jakou spoušť v těle napáchá opakované použití magického přípravku prolamujícího svobodnou vůli – o následcích necitlivého přehrabování se v osobních vzpomínkách ani nemluvě. „Čeho se tím, u všech ďasů, snažíš dosáhnout?“ vydechl, pořád ještě trochu v šoku.

Lucius s odpovědí nepospíchal.

Když posléze přece jen otevřel ústa, vypadalo to, že se rozhodl promluvit o něčem zcela jiném, než na co se jeho syn původně ptal. „Byl jsem mladý, jen o málo starší než ty,“ začal zdánlivě bez souvislosti, „když jsem učinil jisté závažné – a jak se později ukázalo – velmi chybné rozhodnutí. Spojil jsem svůj život s kouzelníky a čarodějkami, kteří usilovali zbavit náš svět staletí trvajícího útlaku, strachu a potupného skrývání. Jak ušlechtilý a vznešený sen,“ pousmál se trpce. „Toužili jsme po lepším světě pro naše děti – a místo něj se nám podařilo otevřít brány pekla. Když po čase někteří z toho snu procitli, už nebylo cesty zpátky. – Kéž bych důsledky směl nést pouze já sám. Ale změnit minulost není v mých silách. Proto se alespoň snažím zachránit, co ještě zachránit lze. A nebudu smlouvat o ceně, kterou mi připadne zaplatit. Dělám to pro tvou matku. Pro tebe. A – pro svůj vlastní klid.“

„Takže to je to, co máš v úmyslu?“ protáhl Draco v nevěřícím úžasu. „Zničit se? Vyčerpat své síly až za hranice přijatelného, podlomit si zdraví a souhlasem s použitím všech těch mentálních jedů se možná nechat připravit o zdravý rozum?“ Jeho hlas se rozčilením chvěl jako podzimní list ve větru. „Abys –“ zaváhal, jak rychle nedokázal nalézt odpovídající slova, „abys sám sebe za to všechno potrestal?“

K jeho zděšení otec uhnul pohledem a v neodporujícím gestu mírně sklonil hlavu.

„Proboha!“ Draco už zase křičel, ale zřejmě si to ani neuvědomoval. „To si vážně myslíš, že matce nebo mně víc záleží na tomhle domě, majetku nebo na nějakých pitomých galeonech – než na tobě?“

Namísto odpovědi se z Luciusova křečí staženého hrdla vydralo pouze jakési zachraptění. Teprve po několikerém tlumeném odkašlání byl schopen namítnout: „Finanční prostředky jsou důležité.“ Jeho slova šustila jako vyschlý starý papír. „Abys ty mohl řádně dostudovat. A aby se tvá matka nemusela jako chudá příbuzná doprošovat laskavosti u cizích dveří. – Tady –“ Dracův otec stáhl z prsteníku pravé ruky obroučku tvořenou třemi vzájemně propletenými hádky. „Vezmi si ho.“

Mladíkův zrak nechápavě spočinul na detailně propracovaném prstenu z kouzelnického stříbra. Když jím pootočil v dlani, cosi uvnitř kroužku obepínajícího prst, co prve vyhlíželo jako šupiny plazího těla, se změnilo v řádku drobných umně vyrytých značek. „Co je to? Kód k trezoru v nějaké švýcarské bance?“ nadhodil posupně.

„Švýcarské ne. Belgické. The Wizarding Bank of Antwerp. Před jistou dobou se mi podařilo vyvést část našich prostředků bezpečně mimo Británii. Pro všechny případy. Kdyby se přece jen něco zvrtlo.“

Draco vyskočil jakoby do něj někdo vrazil šídlo. Zatraceně! Tohle přece nemohla být pravda. Už zase si připadal jako v nějakém příšerném nočním snu, bezpochyby jednom z těch, co ho sužovaly všechny poslední měsíce. „Víš, co mám teď chuť udělat?“ zasyšel otci, který stále ještě plně nerozuměl důvodu jeho podrážděnosti, přímo do obličeje. „Vyhodit ten zatracený krám oknem!“

Lucius úkosem pohlédl na prsten v jeho ruce a potom s nepatrným úsměvem v koutku úst poznamenal: „V tom případě doporučuji mířit někam na terasu. Bude se ti tam lépe hledat – později.“

Místo ocenění pokusu o vtip se jeho syn ještě víc nasupil. „Copak ty opravdu vůbec nic nechápeš?“ procedil mezi zuby. „Já přece nechci, abys umřel. Nechci, rozumíš! Vždycky jsem tě obdivoval, vzhlížel k tobě jako ke svému vzoru. Když ses ocitl ve vězení, bylo to strašné, ale snažil jsem se všem dokázat, že tě dokážu zastoupit a celé to nějak zvládnout. Ale selhal jsem ve všem, do čeho jsem se pustil. V noci jsem nemohl spát a když se mi náhodou podařilo usnout, probouzel jsem se zpocený děsem. Že matku nedokážu ochránit, že ty se už nikdy nevrátíš domů. Pořád se toho bojím. Přesvědčuju sám sebe, ale tam někde uvnitř to pořád je. Obava, že ty hrůzy nikdy neskončí. Ne doopravdy.“ Draco ze sebe vydal jakýsi podivný zvuk, něco mezi přidušeným vzlyknutím a vzteklým odfrknutím. „Pokud jsi to nevěděl, říkám to teď: potřebuju tě. Protože když jsi tady, ten strach je přece jen o něco menší. A tohle –“ rozhodným gestem vrátil otci prsten zpět, „nechci. Buď všichni společně přežijeme nebo padnem. Ale nenuť mě, abych byl už zase na všechno sám. Je mi hanba, že jsem tak zbabělý a slabý, ale jiný prostě být nedokážu. Snažil jsem se, vážně ano, ale já zkrátka nejsem jako ty.“

Nastalé hrobové ticho rušil jen chlapcův přerývaný dech.

Trvalo velmi dlouho, než jeho otec konečně promluvil.

„Ne, to opravdu nejsi,“ pronesl způsobem, z něhož Dracovi přeběhl mráz po zádech, a vztyčil se naproti němu v celé majestátnosti stále ještě respektované hlavy rodiny. A potom, když umrtvující chlad prostoupil až do chlapcových kostí a on se téměř vzdal jakékoli naděje na vzájemné porozumění, Draco ucítil, jak se o jeho skráň zlehka otřelo jediné další slovo, zašeptané hlasem změněným takřka k nepoznání. „Naštěstí.“
 

*


Od chvíle kdy Narcissa v přízemním salonku osaměla, připadala si jako na trní. Rozečtenou knihu odsunula stranou, protože by z ní stejně nedokázala vnímat jediné slovo. Při sebemenším šramotu obracela tvář ke dveřím, myšlenky upjaté k oběma svým mužům, přičemž sama váhala, co ji vlastně znepokojuje víc – zda možnost jejich divoké, nekontrolované hádky, nebo naopak to umrtvující, žádným hlasitějším zvukem nerušené ticho. Věřila, že se Lucius slib, který jí dal, pokusí dodržet, zároveň ale velmi dobře věděla, že oba její muži dokážou i pouhá slova používat jako dýky – a ty Dracovy byly dnes nabroušené obzvláště ostře.

Nakonec to nevydržela. Poté, co sklidila ze stolu a kouzlem odeslala nádobí do kuchyně, se sebrala a po tomtéž vnitřním schodišti jako prve její manžel i syn začala stoupat do prvního patra s nadějí, že se jí snad podaří zachytit alespoň náznak toho, jak se situace dál vyvíjí.

Cestou narazila na několik domácích skřítků, kteří – jakmile ji zahlédli –, okamžitě začali předstírat, že se v žádném případě nepokouší vyčistit z koberce jakési podivné zaschlé skvrny, po jejichž původu vzhledem k nedávné přítomnosti stoupenců Pána zla v jejich domě, neměla sebemenší chuť pátrat.

Před synovým pokojem naposledy zaváhala, ale náhoda jí sama přispěchala na pomoc. Všimla si, že dveře zcela nedoléhají, jak je někdo, nejspíš její manžel, v nepozornosti opomněl zavřít. Protože neslyšela žádný hovor, odvážila se a zlehka do nich zatlačila prsty, pouze tolik, aby tou sotva znatelnou škvírou mohla nahlédnout dovnitř. K jejímu překvapení však místnost vypadala zcela opuštěná.

Se silným znepokojením otevřela ještě víc a nakonec opatrně vklouzla dovnitř. Krom Dracova nepořádku byl pokoj prázdný. Zatrnulo jí, když si uvědomila, jak podvědomě pátrá po stopách krve, vržených kleteb nebo po známkách boje, spojeného se zákeřným přepadením a únosem. Nedělala si žádné iluze: navázáním poválečné spolupráce s Ministerstvem kouzel si jako rodina vytvořili víc nepřátel než kdykoli předtím.

Už už začínala propadat panice, když její pohled utkvěl na manželově holi, nedbale opřené o područku křesla. O útok zvenčí tedy pravděpodobně nešlo. Lucius možná poslední dobou nebyl v nejlepší kondici, ale nepochybovala, že by se Draca i sebe pokusil bránit.

Ale kde potom, zatraceně, oba vězí?

V tom okamžiku k jejím uším zpoza rohu dolehl jakýsi tlumený mumlavý zvuk.

S veškerou obezřetností nenápadně nahlédla do synovy převlékárny.

A potom je konečně oba uviděla.

Stáli tam proti sobě, stejně plaví, téměř stejně vysocí, bez pohnutí v objetí tak těsném, že na první pohled vůbec nebylo jasné, kdo koho vlastně podpírá a utěšuje.

Rychle zatajila dech a s podivně třpytivou mlhou v očích velice opatrně, tak, aby je náhodou nevyrušila, vycouvala zpátky na chodbu.

Zhluboka vydechla a čas, jenž se předtím na okamžik zastavil, se spolu s klopýtavými údery jejího srdce opět rozběhl.


Ne, ještě ani zdaleka všechno nebylo, jak má být.
Kdesi uvnitř však právě pocítila naději, že jednou možná zase bude.


 

*Neplecha ukončena*

Prohlášení:  Povídka nebyla napsána za účelem zisku.
Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv.
Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým,
kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.

fanfictionpovidky.webgarden.cz is in no way related to J.K.Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K.Rowling novels is © Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is © Warner Bros. Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one