Naposled přidané:
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
Loki a had, povídka inspirovaná (nejen) severskou mytologií
modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
kniha.png
Lucissa.jpg
TOPlist
konik.gif

Co děláš o Vánocích?

Draco Malfoy, Hermione Granger.jpg

Shrnutí: ​Několik roků po skončení druhé kouzelnické války pracuje Hermiona Grangerová na Ministerstvu kouzel jako odborná asistentka šéfa Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Je výkonná, loajální a absolutně spolehlivá. Jednoho dne však obdrží zvláštní nabídku, které nedokáže odolat…

Postavy: Hermiona Grangerová, Draco, Lucius a Narcissa Malfoyovi
Období: čtyři roky po Voldemortově porážce
Počet kapitol: zatím 3, ale v plánu je cca 5
Stav: makám na tom, co můžu
Rating: T
Slash: ne
Žánr: humor

I.
britské Ministerstvo kouzel, advent 2002

 
Hermiona pospíchala dlouhou chodbou tak rychle, jak jí hromada těžkých dokumentů pevně svíraných v náručí dovolovala.

Což byl také důvod, proč ho zpozorovala až ve chvíli, kdy jí do ucha zaskřípěl známý hlas, charakteristicky protahující některé hlásky.

„Hej, Grangerová! Nemůžeš dávat pozor! Někteří lidé by rádi prošli, aniž bys je přitom zabila nebo zmrzačila.“

Zhluboka se nadechla, ukázněně odpočítala do deseti a teprve potom odpověděla: „Tak projdi, Malfoyi, co ti brání?“

„Dvě věci,“ zašklebil se. „Předně ten balík, kterým ses rozhodla zatarasit cestu. A v neposlední řadě nutnost dostat se do dveří číslo 25, což, jak se obávám, vypadá zrovna na tvou kancelář.“

Hermiona v duchu zaúpěla. Jako by nestačily všechny úkoly, které na ni před vánočními svátky nahrnul její šéf, teď se tu navíc objeví i otravný Malfoy! Neviděla ho dobře čtyři roky a rozhodně jí za tu dobu nijak nescházel.

Ale uvědomovala si, že okolkováním nic nezíská – snad krom ještě mizernější nálady. „Tak mi to podrž.“ Vnutila mu svůj náklad těsně předtím, než zamumlala odemykací zaklínadlo a vzala za kliku.

Kupodivu neprotestoval; možná proto, že právě zkoumal mosaznou tabulku na dveřích:
JHJG.jpg

„Takže jsi konečně přestala traumatizovat kouzelné tvory,“ poznamenal kousavě, „a z toho nechutného brlohu o dvě patra níž přesídlila do téhle –“ zvědavě nakoukl dovnitř, „relativně přijatelné místnosti,“ dokončil s téměř urážlivou korektností. „Tomu říkám kariéra, Grangerová. Kdo by to do slavné válečné hrdinky řekl…“ S žuchnutím složil obsáhlé břemeno na její psací stůl.

Na oplátku se zatvářila tak upjatě, jak se na ministerskou úřednici sluší. „Co potřebuješ, Malfoyi?“ vyzvala ho, zatímco si ho úkosem prohlížela.

Byl pořád stejně vysoký a plavý, uplynulé roky však z jeho tváře setřely chlapecké rysy, které znávala, a nahradily je podobou mladého muže. Přitažlivou podobou, to se muselo nechat.

Zřejmě její počínání nebylo ani zdaleka tak nenápadné, jak se domnívala, protože po chvilce se na jeho obličeji objevil povýšený úšklebek. „Spokojená s prohlídkou?“

„Co potřebuješ, Malfoyi?“ zopakovala se vzrůstající netrpělivostí.

„Já nic. Léčitelský institut svaté Viliburgy naproti tomu trvá na výpisu z mého trestního rejstříku za poslední tři roky. V pěti kopiích a čím víc razítek, tím lépe.“

Hermiona na něj pohlédla v nepředstíraném úžasu. „Ty máš v úmyslu hlásit se na léčitelský institut?“ ujišťovala se, jako by prve špatně slyšela.

„Omyl, Grangerová. Jsem přihlášený už od léta. Udělal jsem přijímací testy a úspěšně prošel vstupním pohovorem. Teď akorát vyžadují, aby mi někdo jako ty úředně potvrdil, že jsem byl poslední tři roky bezúhonný, mravný a krotký jako beránek.“

„A byl jsi?“ Neodpustila si malé rýpnutí.

„Samozřejmě,“ odpověděl bez úsměvu. „S mou minulostí taky můžu sotva co jiného.“ Hned vzápětí ale zvedl bradu v typicky povýšeném malfoyovském gestu. „Doufám, že si uvědomuješ tu jedinečnou šanci pomstít se a to razítko mi nedat! Užij si to, Grangerová, podobná příležitost se nemusí opakovat.“

Hermiona byla nebezpečně blízko pokušení vrhnout po něm nějakou opravdu ošklivou kletbu. Když se konečně uklidnila, vstala, mlčky prošla kolem něj a teprve ve dveřích nevraživě utrousila: „Počkej tady. Musím v archivu vyhledat potřebné materiály.“

Zatímco se v tmavé místnosti na opačném konci chodby prohrabovala zaprášenými kartotéčními krabicemi, Draco znuděně bloumal pohledem po její kanceláři.

Všechny volné stěny lemovaly široké police přeplněné knihami. Na odkládacím stolku se vršila hromádka starých výtisků ministerského Věstníku, pečlivě opatřených různobarevnými záložkami. O okenní parapet (podzemní okno bylo zakouzleno tak, že vypadalo, jako kdyby ústilo do městského parku) sváděla souboj řádka zpupně vyhlížejících magických příruček s několika odbornými slovníky. Většinu místa v pootevřené šatní skříni obsadily rovněž knihy. Krom toho se všude na koberci tyčily různě vysoké komínky, tvořené potištěnými papíry, pečlivě očíslovanými a sepnutými kancelářskými sponkami.

Malfoyova pozornost se přesunula k psacímu stolu, patrně jedinému místu, které zatím dokázalo knižní invazi úspěšně vzdorovat.

Objevil na něm dvě zarámované fotografie.

Z první na něj zuřivě mávali Potter s Weaslym; závodní košťata přehozená přes rameno a na tvářích triumfální úsměv. Bezpochyby oslavovali některé z mnoha Potterových vítězství… Znechuceně obrázek odložil stranou.

Na druhé, příjemně nehybné, fotografii spatřil malé děvčátko s hnědými střapatými vlasy a dost velkými předními zuby, potěšeně se uculující mezi dvojicí dospělých. Grangerová s rodiči…

Jak obrázek vracel na místo, roztržitě přitom zavadil o hromadu papírů, které prve složil na Hermionin stůl. Hustě potištěné stránky se s výsměšným šustěním rozlétly po koberci.

Už vytahoval hůlku, aby všechno uvedl do původního stavu, když vtom jeho pohled padl na úryvek jednoho z textů:

Draco Malfoy zabořil tvář do Hermioniných neposlušných kadeří, vonících rezedou a santalem, stálo tam. Přivinul ji k sobě těsněji, procítěně šeptaje: „Miluji tě. Miluji tě víc než svůj život.“

Vyjeveně na těch pár řádků zíral. Co to tady píší za bludy? Jaký santal? Jaká rezeda? Každý přece ví, že Grangerová odjakživa voněla jako mátová žvýkačka!

Ach, Draco,“ zasténala Hermiona, když dychtivými prsty vklouzl pod okraj jejích krajkových…

„Malfoyi!“ zaječela mu skutečná Hermiona Grangerová hystericky do ucha. „Kdo ti dovolil přehrabovat se v cizích věcech!“

Sotva se mu podařilo rozdýchat leknutí, přidrzle prohlásil: „Myslel jsem, žes to tu nechala schválně, abych se měl čím zabavit. Tvá kancelář je jinak strašlivě nudná.“

Přestože vypadala, že v příštím okamžiku exploduje, se sebevražednou nenuceností pokračoval: „Grangerová, všichni víme, že jsi tak trochu cvok pokud jde o tištěná písmenka, ale, u Merlina, mohla bys mi vysvětlit, co to tady čteš za hlouposti?“ Znepokojeně pohlédl na list papíru, který dosud svíral v ruce. „Neznamená to doufám, že bys do mě byla tajně zblázněná nebo tak něco, že ne?“

„Malfoyi,“ procedila mezi zuby. Ve svých představách ho přitom cupovala na docela malinkaté kousky, „než se zbláznit do tebe, to se raději zblázním doopravdy!“

Napjatý výraz z jeho tváře zmizel. „To se mi vážně ulevilo.“

Zřejmě nezvolil nejšťastnější formulaci, protože Hermionina další slova prořízla vzduch jako ostří nože. Nože s vražedně nabroušenou čepelí, která rozhodně nikdy nesloužila k mírumilovnému krájení chleba, abychom byli přesní.

„Okamžitě. Ty. Papíry. Vrať. Odkud. Jsi. Je. Vzal!“

„Sekundu, Grangerová.“ Vztáhl ruku v gestu, jímž se dožadoval její trpělivosti. „Ty tomu možná rozumíš, ale můj mozek to zatím odmítá pobrat. Chápu správně, že trávíš svou pracovní dobu čtením nějakých nesmyslů o tom, jak my dva spolu…“ znovu pohlédl na list papíru, „se ruku v ruce procházíme po zamrzlém nábřeží Temže, sněhové vločky víří vzduchem a nad našimi hlavami se rozsvěcují oranžová světla pouličních lamp? Co je to, proboha, za pitomost?“

Zuřivě mu vyrvala papír z ruky.

„Tvůj názor je mi úplně lhostejný!“ vyštěkla s bojovností pitbula nakaženého vzteklinou. „Je to moje práce a dělám ji, jak nejlíp dokážu, jasné?“

„Ani v nejmenším.“

Přistihla se, jak křečovitě zatíná prsty do desky psacího stolu. Na krátkou blaženou chvilku si místo ní představovala jeho krk.

„Ministerstvo považuje za jednu z priorit získat co nejvíc informací o tom, jak současní mudlové vnímají kouzelnický svět. Tohle,“ opsala rukou výmluvný oblouk, zahrnující hromady papírů vyskládaných na koberci, „jsou fanfiction povídky postahované z různých internetových stránek,“ vysvětlila, jakmile se jí alespoň zčásti vrátila schopnost formulovat smysluplné věty.

„Aha,“ řekl a potom vše nepodstatné velkoryse obětoval ve prospěch jediné další otázky: „Mudlové o nás dvou píší povídky?“

Potřásla hlavou, až jí několik neposedných kadeří sklouzlo do tváře. „Snad jsi to sám viděl,“ pronesla zvysoka, ale její touha zlámat mu vaz a pak ho tajně zakopat někde na rozcestí, pomalu vyprchávala.

Doširoka rozevřené šedé oči se na ni upíraly v nefalšovaném úžasu. „A proč to dělají?“
„To bych taky ráda věděla. Ostatně ministerstvo, stejně jako Mezinárodní sdružení kouzelníků si už delší dobu kladou stejnou otázku.“

„A to píšou jenom o nás dvou?“ pokračovala otravná Fretka ve výslechu.

Hermiona se neúspěšně pokusila zastrčit pramen neposlušných vlasů za ucho. „Ne, Malfoyi, představ si, že celý svět se netočí výhradně kolem tebe!“

Zřejmě ho svým výrokem nepotěšila, protože se staženým obočím zalovil v jejích pečlivě urovnaných hromádkách. „Ale píše se o nás tady, tady a taky tady…“ ukazoval prstem.

„Ano, jsme poměrně častým tématem,“ připustila Hermiona.

Bylo vidět, jak Malfoy usilovně přemýšlí. „A všechny ty povídky jsou tak –“ odmlčel se, jak hledal správná slova, „víš co myslím – tak lechtivé?“ dokončil obezřetně. Rozhodně si nepřál mít v kterékoli části těla zakousnutého dalšího vzteklého pitbula.

„Ne, Malfoyi. Tady mám vytištěné jenom ty slušnější. Ty opravdu pikantní si čítám tajně doma před spaním,“ odpověděla s pekelným sarkasmem.

Nějakým zázrakem se mu podařilo proměnit vyděšené zakuckání v úsměšek. „Copak?“ poznamenal sladce, „Lasičák už ti nevyhovuje?“

„Víš co? Sklapni! – Opravdu nechápu, jak zrovna ty můžeš mít tak početný fanklub,“ dodala téměř proti své vůli. Už když jí ta slova procházela přes rty, uvědomovala si, jak strašlivou chybu udělala.

Fanklub?“ zareagoval Malfoy okamžitě. „Něco jako má ta zpěvačka z kouzelnického rádia, Celestýna Warbecková?“ pokračoval se špatně skrývanou dychtivostí.

Hermiona se musela pousmát. „I když je mi jasné, jak nesnesitelně to povzbudí tvou ješitnost, Celestýna Warbecková je proti tomu velmi slabý odvar.“

Pohodlně se uvelebil v křesle. „To zní zajímavě, Grangerová. Povídej, přeháněj. Jsem jedno velké ucho.“

„Ty jsi předně naprostý pitomec,“ pokusila se trochu zchladit jeho nadšení. „Ovšem statistické údaje naznačují, že jistému procentu čtenářů se to z nějakého záhadného důvodu líbí. Čtenářům ženského pohlaví, abych byla přesná.“ Počkala, dokud se na Malfoyově tváři neobjevil samolibý úsměv a teprve potom se zlomyslnou promyšleností dodala: „A někdy i mužského.“

Draco se dramatickým gestem chytil za srdce. „Teď jsi mě doopravdy ranila, Grangerová,“ zasténal procítěně. „Nejspíš kvůli tomu v noci vůbec neusnu.“

„Dobře ti tak.“ Posadila se za psací stůl a tiše proneseným kouzlem odstranila ochrannou pečeť uzavírající složku s jeho spisem.

Zběžně přelétla všechny vložené dokumenty: soudní výrok Starostolce z doby krátce po válce, odborný psychologický posudek, pár zpráv o krátkodobém ochranném dohledu. Nic, co by už neznala a nevěděla.

„Co jsi vlastně celé ty roky dělal?“ zeptala se, jak přirozená zvědavost zvítězila nad nechutí jakkoli se dál zabývat jeho osobou.

„Nevidím jediný důvod, proč bych ti to měl svěřovat.“ Odporně spratkovský výraz, který během okamžiku dokázal nasadit, jí znovu připomněl, proč ho ve škole tak nesnášela.

„Jak myslíš. Dokážu si potřebné údaje zjistit sama. – To máme třicetidenní lhůtu na řádné šetření,“ vypočítávala suchým úřednickým tónem, „dalších patnáct dnů na nezávislé ověření bystrozorským oddělením a následné dva týdny určené k připomínkovému řízení ze strany třetích subjektů… Promiň, nějak jsem prve přeslechla, kdy že jsi říkal, že to potvrzení potřebuješ?“

Viditelně bojoval s touhou proměnit ji v něco malého a odporného, co by mohl jen tak nepozorovaně zašlápnout. Protože ale naděje na realizaci takového plánu byla mizivá, nakonec neochotně zavrčel: „Studoval jsem. Nejprve dva roky rozšiřující výuka lektvarů v Krásnohůlkách, potom postgraduálně dva semestry toxikologie v Kruvalu. Stačí, nebo ti budu muset vylíčit každou přednášku zvlášť?“

Nijak by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, že se celé roky poflakoval po Evropě, zaopatřen galeony svého drahého papá, který se po skončení války s pozoruhodnou obratností dokázal vykroutit téměř ze všech vznesených obvinění. Nikdy by ji však nenapadlo, že zrovna Draco zatouží vyniknout v oboru, který vyžaduje píli, vytrvalost i nemalou vnitřní disciplínu. Skutečnost, že na střední škole dostávali téměř stejné bodové ohodnocení, přičítala Hermiona nespravedlivému známkování ze strany zmijozelských ředitelů, o nichž bylo známo, že své koleji nepokrytě nadržují. Nebo si to aspoň myslela.

Nebylo však žádným tajemstvím, že kouzelnická akademie v Krásnohůlkách si zahraniční studenty velmi pečlivě vybírala. O kruvalském
Institutu čar a kouzel to platilo dvojnásob a navíc se v kuloárech šířily zvěsti, že tam panuje kázeň přinejmenším stejně tuhá, jako tamější zimy. Protekce mohla Malfoyovi přinášet výhody v Bradavicích, těžko na ni ale mohl spoléhat v cizině, kde jeho jméno téměř nikdo neznal. A teď se navíc zajímal o studium u Svaté Viliburgy…

„Proč ses rozhodl pokračovat zrovna léčitelstvím?“ uklouzlo jí nahlas, o čem zrovna uvažovala.

„Co bys ráda slyšela, Grangerová? Chceš, abych si posypal hlavu popelem a začal tvrdit, že jsem jako dokonale napravený mladistvý delikvent náhle prozřel, nebo tě uspokojí konstatování, že mě ten obor prostě baví?“

„Nemusíš se mi zpovídat,“ ujistila ho. „Pokud chceš být pro změnu ostatním nějak užitečný, jsem poslední, kdo by ti v tom bránil.“ Ze zásuvky psacího stolu vytáhla příslušný formulář a do předtištěné kolonky umístila požadované razítko. Mávnutím hůlky vyrobila pět identických kopií. „Prosím.“

Mlčky probíral jeden list za druhým, jako by se potřeboval ujistit, že jsou skutečné.

Po letech zkušeností Hermiona rozhodně nečekala, že ji zahrne vřelými projevy díků, ale když se ušklíbl a poznamenal: „Ty zkrátka musíš být tou odporně ušlechtilou Nebelvírkou za všech okolností, že?“ dostala chuť ho něčím praštit.

„Byl bys raději, kdybych ti to potvrzení nevydala?“

„Víceméně jsem s tím počítal. Docela nerad to říkám, ale s tímhle přístupem to nikdy nikam nedotáhneš, Grangerová. Měla jsi skvělou příležitost donutit mě, abych se před tebou ponížil a pokorně o to razítko poprosil. Netvrď mi, že tě ta představa ani trochu nelákala.“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Nevěděla, jestli se má jeho podezřením cítit dotčená, nebo ho spíš litovat. „Tohle prostě není můj styl, Malfoyi. – Pokud ti to ale udělá dobře, smíš to potvrzení chápat jako můj dárek k letošním Vánocům. Ujišťuji tě, že žádný další už ode mě nedostaneš!“

„Víš, co je zvláštní, Grangerová?“ Jeho hlas teď zněl mnohem přívětivěji a kdyby to nebylo zhola nemožné, dalo by se říct, že téměř přátelsky. „Že v těch povídkách, co o nás mudlové píší, to na nějaké velké antipatie mezi námi nevypadá. Vlastně si v nich docela užíváme, nezdá se ti?“

„Jsou to jenom povídky,“ odvětila bezvýrazně, jak jí připomínka nedokončené práce vzala chuť toto téma jakkoli dál rozvíjet.

„I tak je to zvláštní,“ trval na svém. „Myslíš, že bych si některé mohl půjčit domů?“

Netrpělivě poposedla na židli. „To bys tedy rozhodně nemohl. Pokud máš zájem, nech si vytisknout své vlastní.“

„Ale no tak, Grangerová, nebuď lakomá. Já ti ta písmenka přeci nevykoukám. Za týden nebo dva všechno v pořádku vrátím.“

„Na to zapomeň!“

„Budu se k nim chovat slušně, slibuji,“ zavrněl vemlouvavě. „Na tvou čest.“

„Ty jsi naprosto neuvěřitelný!“

„Dobře, že si to uvědomuješ. Když mi ty povídky půjčíš,“ vyzkoušel další kličku, „možná přijdu na to, co na nás dvou mudly tak přitahuje.“

Ne že by mu věřila jediné slovo, ale čistě pro pořádek, neznělo tohle náhodou jako nabídka spolupráce?

„Proč bys něco takového dělal?“ vydechla nevěřícně.

Chvíli si s tou myšlenkou pohrával, než odpověděl: „Co třeba z potřeby reciprocity?“

„Nejsi mi ničím zavázaný. Jenom jsem dělala svou práci.“

„Znamená to, že mi ty povídky půjčíš?“ nemínil se nechat odbýt.

„Dáš mi už konečně pokoj, když řeknu ano?“

Jeho tvář rozjasnil vítězoslavný úsměv. „Díky, Grangerová.“ Zmenšil všechny dokumenty a nastrkal si je do kapes. „Uvidíme se později.“

Ve dveřích se ještě na okamžik zastavil. „A Grangerová?“ protáhl rozmarně, „vážně je pravda, že nosíš krajkové spodní –“

Jen díky bleskovým instinktům bývalého chytače uhnul rychleji, než ho stačil zasáhnout první díl encyklopedie Slavných kouzelníků od starověku po současnost, který po něm Hermiona vší silou mrštila.

 


II.
britské Ministerstvo kouzel, o dva týdny později


Právě ve chvíli, kdy se Hermiona chystala opustit budovu ministerstva, zakroužil atriem velký poštovní výr. Přezíravě si ji změřil oranžovýma očima a nabubřelým gestem jí upustil k nohám do ruličky svinutý lístek se vzkazem.

Zdravím, Grangerová,

jsi schopná věnovat mi půlhodinku svého drahocenného času? Co třeba zítra, o půl jedenácté v kavárně naproti Děravému kotli?


Draco Malfoy

Zatímco se Hermiona sháněla po brku a lahvičce inkoustu, poštovní sova si začala zobákem upravovat peří.

Nakonec Hermiona našla, co potřebovala, a několika rychlými tahy na spodní okraj pergamenového proužku připsala:

Malfoyi, pokud něco potřebuješ, na ministerstvo jistě trefíš. Navrhovaný den a čas beru na vědomí.
H. Grangerová

Následující den, úderem půl jedenácté, vtrhl Draco do její kanceláře jako velká voda.

„Tohle už vážně přestává všechno!“ vychrlil na Hermionu hned ve dveřích a aniž by považoval za nutné zavřít, začal z kapes vyhazovat zmenšené balíčky s vypůjčenými povídkami.

„Taky jsem se tě nemohla dočkat,“ přivítala ho. „Dáš si čaj nebo minerálku?“

Chvíli na ni nechápavě civěl. „Velkého panáka whisky!“ požádal nakonec.

„Malfoyi, tady nejsi na ministerském VIP večírku. K mé standardní nabídce patří káva, čaj s citronem nebo mlékem a minerálka. Kávu jsem bohužel vypotřebovala dnes ráno, takže na tebe zbývá earl grey nebo bublinková voda.“

Povýšeně nakrčil nos. „Jsi dokonalým ztělesněním pohostinnosti.“

„Můžeš mi prozradit, co tě zase bere?“ vyzvala ho ostře. „Tak jsem prostě odmítla tvé pozvání do kavárny. Možná jsi to myslel dobře, ale poslední dny mám docela dost práce, takže si nemůžu dovolit courat jenom tak po městě. Nemusíš se kvůli tomu hned čertit.“

Na okamžik se zarazil. „Ale o to přece vůbec nejde!“ rozčilil se hned vzápětí.

Obrněná téměř nadlidskou trpělivostí se posadila naproti němu. „Tak v čem je problém?“

„V tomhle,“ ukázal na hromádku povídek, neuspořádaně naházenou na stole. „Nedokážu pochopit, odkud mudlové berou to skálopevné přesvědčení, že zrovna já jsem měl otřesné dětství a ještě příšernější Vánoce!“

Konečně tomu začínala rozumět. Někteří autoři o nich psali… dost zvláštně… Ona sama prvotní šok zpracovávala kolik týdnů, proto chápala, že takhle naráz a bez varování to s ním muselo docela zamávat. Někde uvnitř se malinko pousmála. Zvláštní den: Hermiona Grangerová beze zbytku chápe pocity svého nepřítele a odvěkého rivala Draca Malfoye. Možná by při té příležitosti měli slavnostně vyvěsit bílou vlajku nebo tak něco…

„Grangerová, mohla bys mi objasnit, čemu se právě teď směješ?“

„Ale ničemu,“ mávla rukou. „Napij se minerálky a uklidni se. Jsou to prostě jenom povídky.“

„U Merlinova zavšiveného vousu, Grangerová, já se nechci uklidnit! Jsem naštvaný, jasné? Jsem tak naštvaný, že poprvé v životě mám doopravdy chuť použít na někoho nepromíjitelnou kletbu!“

Tohle jsem ve tvém vlastním zájmu raději neslyšela.“

„Copak tobě nevadí, že v těch povídkách vystupuješ jako naprostý vánoční maniak?“ zeptal se podezřívavě. „Pečeš nesmyslné hromady cukroví, zdobíš, cokoli ti přijde pod ruku, stojíš fronty na předražené stromky a jmelí zhyzděné zlatou barvou, v jednom kuse máš dobrou náladu, od rána do večera zpíváš koledy a to všechno jenom proto, abys mi názorně předvedla, oč všechno jsem přišel, když jsem jako kluk neslavil ty vaše pošahané mudlovské svátky!“

„Řekněme, že už jsem si při čtení tak nějak zvykla. Navíc mám Vánoce opravdu ráda a na způsobu, jakým je lidé obvykle slaví, neshledávám nic špatného.“

Zhluboka si povzdechl. „V tom případě mi nedáváš jinou možnost. Grangerová, zkus se nějak srovnat s faktem, že letošní svátky trávíš u nás.“

„Prosím?“

„Letošní Vánoce strávíš na našem sídle ve Wiltshiru,“ opakoval trpělivě.

„Malfoyi! Šálí mne sluch, nebo se mi právě pokoušíš cosi nařizovat?“

Zatvářil se jako kdyby kousl do hodně kyselého jablka. „Nenařizuju ti to, Grangerová,“ soukal ze sebe. „Zcela oficiálně tě zvu na vánoční večírek k nám domů. Protože odmítám, aby nějací zas...tracení mudlové o naší rodině šířili všechny ty nehorázné lži!“

„Tobě muselo úplně přeskočit!“

„V tuto chvíli to nemohu zcela vyloučit.“

„Aha. Takže jenom pro úplnost: Tví rodiče o tom nesmyslu samozřejmě vědí?“

„Předpokládám, že by bylo dost obtížné propašovat tě dovnitř, aniž by to uniklo jejich pozornosti.“ Trochu nervózně pohlédl na své ruce. „Pozvání samozřejmě platí i jejich jménem.“

Hermiona mávnutím hůlky přivolala z lednice druhou láhev minerálky a zhluboka se napila.

„Vidíš, jak by se ti teď hodila whisky?“ neodpustil si.

„Sklapni!“

Ne že by Hermionina fantazie byla tak omezená, ale opravdu si nedokázala představit, jak ji Dracovi rodiče, okázale pohrdající nekouzelnickým světem, zvou na vánoční oslavu do jejich starobylého, vznešeného a po staletí úzkostlivě mudlůprostého domu. Rozpačitě zatěkala pohledem. „Malfoyi? Vážně se cítíš úplně… echm… cítíš se dobře?“

„Cítím se zatraceně mizerně, když to potřebuješ vědět!“

Sláva. Alespoň v něčem svět ještě úplně nezešílel.

„Totiž, chtěla bych se tě na něco zeptat, ale potřebuji mít absolutní jistotu, že mě vnímáš.“

„Vnímám tě,“ zavrčel.

„Soustředíš se?“

„Jo.“

Už to v sobě nedokázala déle dusit a začala na něj ječet jako smyslů zbavená. „Tak mi, sakra, vysvětli, proč bych po tom všem, co jsem v minulosti od vaší rodiny musela vytrpět, měla mít sebemenší zájem strávit v tom zatraceném domě byť jenom jedinou minutu?“

„Co třeba ze studijních důvodů?“ navrhl. „Kvůli výzkumu pro ministerstvo? Abys získala objektivní nadhled?“

Sípavě nabrala dech. „Pokud jsi už zapomněl, považuji za svou povinnost ti připomenout, že když jsem poprvé a taky definitivně naposledy vstoupila do vašeho domu, Bellatrix Lestrangeová na mě použila kletbu Cruciatus!“

„Uznávám, ten incident byl trochu nepříjemný…“ připustil váhavě.

Teď už měla před očima regulérní rudou mlhu. „Trochu?“ zaječela vysokým přeskakujícím hlasem. „Nepříjemný? Incident? – Válela jsem se po zemi jako kus hadru a tvá teta se mě pokoušela zabít, zatímco vy ostatní jste tomu klidně přihlíželi!“

„Nepřeháněj, Grangerová. V rozsahu a intenzitě, s jakou tu kletbu použila, Cruciatus rozhodně není smrtelný. Žádné bezprostřední nebezpečí ti nehrozilo. A zcela určitě jsme nepřihlíželi klidně.“

Hermiona už se stačila trochu vzpamatovat. „Zřejmě si budeme muset vyjasnit, co každý z nás chápe pod pojmem ‚nic ti nehrozilo‘,“ navrhla s pekelným sarkasmem.

„Nepřekrucuj to!“ Tentokrát i on nebezpečně zvýšil hlas. „Netvrdil jsem, že ‚nic‘, řekl jsem ‚nehrozilo bezprostřední nebezpečí‘. Proč si, do čerta, myslíš, že jenom ty, Lasičák a spasitel světa Potter jste v průběhu války schytali nějakou tu nepromíjitelnou? A kdybys dokázala alespoň na okamžik uvažovat tou koulí, co ti navzdory naší údajně dábelské zvrácenosti pořád ještě bezpečně sedí na krku, muselo by i tobě dojít, že jsme ani zdaleka nepřihlíželi nečinně!“

„Ach ano,“ protáhla Hermiona, „jak jenom jsem na vaše hrdinství mohla zapomenout? Že by to byl výsledek snahy vytěsnit z hlavy všechny vzpomínky na vaši povedenou rodinku, předhánějící se ve vymýšlení způsobů, jak nás co nejokázaleji předhodit Voldemortovi?“

Přes desku stolu se k ní prudce naklonil. „No samozřejmě!“ V očích mu doutnal marně potlačovaný vztek. „Tvým nebelvírským představám by mnohem víc vyhovovalo, kdybychom se na ostatní vrhli, skopali je na hromadu a pak se v odvetu nechali zavraždit, co? Potom by tě možná naše stupidní smrt dojala do té míry, že bys mi byla ochotná jednou za rok pohodit na hrob nějakou ovadlou kytku!“

„To nedokážu posoudit,“ odpověděla ledově, „protože to nebyla vaše odvaha, kdo nás zachránil, ale jeden obyčejný domácí skřítek jménem Dobby!“

„Který byl jen tak pro úplnost osobním sluhou mého otce,“ zasyčel jí do ucha. „Když už musíme vytahovat minulost, že ano, Grangerová? Uvažovala jsi vůbec někdy, jak je možné, že se tam zničeho nic tak příhodně objevil, zrovna když ho bylo nejvíc třeba?“

„Objevil se, protože ho Harry přivolal pomocí… prostě ho přivolal,“ dokončila Hermiona ne zcela souvisle. Matně si vybavovala, jak Harry v té souvislosti vyprávěl cosi o váčku ze svrččí kůže, který dostal od Hagrida, střípku Siriusova zrcátka a nějakém jasně modrém oku, ale připadalo jí to příliš neurčité, aby to proti Malfoyovi dokázala použít jako argument. „Prostě ho přivolal,“ opakovala zatvrzele. „Protože Dobby byl svobodný skřítek, kterého Harry osvobodil a –“

„Tvrdí kdo?“ skočil jí Draco do řeči. „Geniální zachránce světa Potter, který toho o podstatě skřítčí magie ví asi tolik, co nějaká zabedněná mudl–“

Podvědomě rukou nahmátla svou hůlku. „Neopovaž se to vyslovit nahlas!“

V odpověď nasadil jeden ze svých najfrackovitějších výrazů. „Úplně klidně to řeknu: zabedněná mudlorozená, co si myslí, že ví všechno nejlíp a pokaždé musí mít pravdu! Konečně začínám chápat, proč Odbor dohledu nad kouzelnými tvory pod tvým vedením v posledních letech vydával jeden zmršený zákon za druhým!“

Hermiona bojovně zaťala pěsti. Tohle tedy bylo zatraceně osobní. „Já jsem se aspoň k domácím skřítkům vždycky snažila chovat slušně!“ vmetla mu do tváře. „Zajímám se o ně! Přečetla jsem o nich úplně všechno!“

„Právě, přečetla.“ Na jeho rtech se usadil posupný úsměv. „Všechno, co znáš, jsou jenom zprostředkované informace. Nikdy jsi skutečného skřítka neměla! A pokud vím, nikdy ses neobtěžovala zeptat se jich, co si o tvých připitomělých zákonech myslí, nebo co doopravdy chtějí.“

„Já vím, co chtějí!“ Hermiona mluvila tak nahlas, že nebýt tišícího kouzla, kterým prozřetelně zabezpečila dveře, muselo by ji být slyšet až ve vstupní hale. „Na to se nemusím nikoho vyptávat. Chtějí svobodu a důstojné zacházení jako všechny živé bytosti!“ V záchvatu spravedlivého rozhořčení výhružně zapíchla prst do Malfoyovy hrudi. „To, jak se tvůj otec choval k Dobbymu, bylo prostě nechutné. Harry udělal dobře, když ho osvobodil.“

Teatrálně protočil oči v sloup. „Grangerová, posloucháš vůbec, o čem celou dobu mluvím? Dobby byl osobní skřítek mého otce. Vážně si myslíš, že by tak důležitou pozici svěřil někomu, jehož loajalitou si nebyl naprosto jistý? Proboha, vzpamatuj se! Můj otec sice nerozdává citronové dropsy na potkání, ale taky není žádný idiot! A kdybys o domácích skřítcích nejen četla, ale skutečně něco věděla, možná by se ve tvém mozku dokázala sepnout ta správná zakončení, abys pochopila, že skřítka může propustit pouze ten, komu přislíbil svou věrnost. Cvak? Ještě pořád nic? Žádné poznání, že náš spasitel skřítků Potter samozřejmě nikoho neosvobodil, protože k tomu neměl žádné právo? Že to Dobby jenom poměrně zdařile předstíral, aby mohl dál plnit zadané úkoly?“ Draco si znechuceně odfrkl a zase se posadil do křesla pro návštěvy naproti jejímu psacímu stolu. V obranném gestu zkřížil ruce na prsou. „Teď mi ovšem řekneš, že lžu, protože odmítnutí je mnohem snazší, než se konečně podívat pravdě do očí, že?“

Šokovaně na něj zírala, neschopná slova. Než znovu promluvila, musela si několikrát odkašlat. „Chceš říct, že...“ její hlas se vytratil v nevěřící šepot, „že to celé…“ Usilovně se snažila domyslet všechny důsledky toho, co jí právě řekl. Pokud věci opravdu byly, jak tvrdí…

„Chci říct jenom to, Grangerová, že kdyby ti někdo z naší rodiny skutečně toužil ublížit, příležitostí bylo víc než dost. A jen tak mezi námi, tenkrát na konci války jsme vás pochopitelně všichni poznali a věř, nebylo vůbec snadné tu do očí bijící skutečnost zpochybnit alespoň do té míry, aby si nikdo z přihlížejících nemohl být vaší totožností stoprocentně jistý. Pokud dokážeš přijmout mou radu, až budeš příště na Pottera sesílat zjevměnící zaklínadlo, možná by nebylo od věci současně zapracovat taky na svém vlastním obličeji, protože jinak to vaše slavné trio pozná i takový Fenrir Šedohřbet, který předtím jenom letmo zahlédl vaše fotky v novinách!“

„Kdybych měla víc času, udělala bych to,“ odsekla Hermiona nakvašeně. Jestli něco bytostně nesnášela, bylo to zpochybňování její inteligence a kouzelnických schopností. „Jenže právě toho času se mi žalostně nedostávalo. Musela jsem hrát s kartami, které jsem zrovna držela v ruce.“

Mnohem uvolněněji si přehodil nohu přes nohu. „Hezky vyjádřeno. V tom případě zajisté uznáš, že ani nám nezbývalo, než – jak že jsi to říkala –, hrát s kartami, které jsme měli v rukou. Nebyly to žádné trumfy, ale přesto jste z našeho domu unikli živí a relativně v pořádku. A popři to, jestli můžeš.“

Nepopřela, jen na něj dál hleděla jako na zjevení.

„Pravdou zůstává,“ pokračoval o poznání mírněji, „že můj otec z mnoha dobrých důvodů nechová mudly ve velké oblibě. Kávu bez kofeinu ovšem taky nemá rád, což neznamená, že se pokusí úkladně zavraždit každého, kdo tu gastronomickou zvrácenost pije. Čímž jenom znovu opakuji, že nikdo z naší rodiny nebaží po tvé hlavě na stříbrném podnosu, tím méně o vánočních svátcích v domě plném potenciálních svědků.“

Hermiona byla ještě pořád v takovém šoku, že se zmohla pouze na přiškrcené: „Takže to celé nebyl vtip? Tys o mě vážně řekl svým rodičům?“

„Vypadám snad jako kdybych žertoval?“

Změřila si ho od hlavy k patě podezřívavým pohledem. „U tebe jeden nikdy neví.“

„Grangerová, co je na tom složitého? Prostě jsem jim dal přečíst pár těch mudlovských výtvorů a společně jsme naznali, že –“

„Že co?“

„Že by bylo vhodné, abys dostala příležitost zjistit, jak takové tradiční kouzelnické Vánoce skutečně vypadají. Protože pokud jde o informace, na Weasleyho osvětu se zjevně spoléhat nedá a Potter je díky dětství, strávenému u svého mudlovského příbuzenstva, beznadějně nevědomý.“

Sice nerada, ale Hermiona musela připustit, že Malfoy má nejspíš pravdu. U Weasleyových prožila hodně času, aniž by vypozorovala významnější odchylku mezi jejich pojetím svátků a tím nekouzelnickým. (Nepočítáme-li jako odlišnost zahradní trpaslíky, znehybněné ochromujícím kouzlem, natřené nazlato a zavěšené na stromečku místo andělů.)

„Víš, Malfoyi,“ pokusila se o upřímnost, „v souvislosti s vaší rodinou si dovedu představit ledacos, ale jak tví rodiče sedí na pohovce, popíjejí čaj a čtou ty literární výtvory… to už je na mě trochu moc.“

Po tváři mu přeběhl náznak úsměvu. „Nakonec se s tím vyrovnali poměrně dobře. Vlastně to chvílemi bylo docela zábavné.“

Nevěřícně zakroutila hlavou. „Tak to si už vůbec nedovedu představit.“

„Znamená to, že se mnou na tu oslavu půjdeš, Grangerová?“

„Jenže já jsem plánovala zastavit se na pár dní u našich. Poslední dobou je nevídám moc často,“ namítla s viditeně polevujícím odporem.

„Žádný problém. To, co slaví tradiční kouzelníci, nejsou Vánoce v pravém slova smyslu, ale zimní slunovrat,. Ten letos připadá na noc z jednadvacátého na dvaadvacátý prosinec. Potom můžeš s rodiči absolvovat ten mudlovský vánoční nesmysl a pokud ti zbude dost elánu, Lasičáka si můžeš nechat v záloze na konec roku.“

Hermiona vypadala dost nerozhodně. „Ještě si to rozmyslím.“

Bystře zaznamenal, že ani tentokrát se při zmínce o Weaslym nijak neohradila. Že by nám to mezi hrdličkami začínalo skřípat?

„Podívej, mám takový návrh,“ rozhodl se na ni jemně přitlačit. „Co kdybychom to udělali jako v té povídce Perníčky plné lásky, protože nevím jak ty, ale já už začínám mít docela hlad.“

Poté, co i jí zakručelo v žaludku, váhavě přisvědčila. „Dejme tomu. Pokud ovšem zkusíš jenom náznak toho, co ve Zmijozelském princi, přísahám, že skončíš mnohem hůř než ve Falešném Smrtijedovi, jasné?“

Bezděčně se otřásl. Ta povídka opravdu nepatřila k těm, jejichž děj by toužil zažít na vlastní kůži. Na to se v ní vyskytovalo příliš mnoho ostrých kovových předmětů a depresivního úpění, tlumeného pevnými stěnami bezútěšných kamenných cel. „Slibuju, že budu vzorný. Přinejmenším jako v Manželství na zkoušku. Nebo se to jmenovalo Zkouška manželství? Zkrátka myslím tu povídku, kde jsem ti jako kluk nepřivřel prsty do dveří, i když jsem mohl.“

„To od tebe bylo opravdu mimořádně laskavé,“ pousmála se. „Myslím, že v tom případě mě smíš doprovodit na oběd a při té příležitosti mi povykládat vaše rodinné historky.“

„Tak na co čekáme? Jdeme,“ pobídl ji, aby si to ještě nestačila rozmyslet. 



III.

Příčná ulice, Londýn

Kouzelnická restaurace U červené slepice, kam zaměstnanci ministerstva s oblibou docházeli na oběd, teď v poledne doslova praskala ve švech. Nebylo proto divu, že Draco s Hermionou objevili jediný neobsazený stůl až v zastrčeném koutku pod obrazem nerudného čaroděje, na jehož rameni posedával velký černý pták.

Protože měli doopravdy hlad, oba se na chvilku ponořili do soustředěného prozkoumávání jídelního lístku.

Teprve o něco později Draco odložil denní nabídku stranou a velmi obezřetně se zeptal: „Grangerová, vážně chceš, abych ti tu naši domácí povídkovou anabázi celou vylíčil? Nestačilo by, kdybych tě místo toho pozval na nějaký hodně velký, sladký a naprosto nezdravý dezert?“

S úsměvem zavrtěla hlavou. „Kdepak, tak snadno se z toho nevykroutíš.

„Dobře. Ale přísahej, že mi přitom nepoprskáš hábit. – Co sis vlastně vybrala? Slepičí polévku s kari? Dám na tebe, ale běda, jestli mi nebude chutnat.“

„Opravdu se musíš pokaždé chovat jako nesnesitelný spratek?“

Trochu poťouchle na ni zamrkal. „To víš, udržet image zlého hocha něco stojí.“

Hermiona si rozložila plátěný ubrousek do klína. „Dočkám se těch historek nebo ne?“

Havran na obrazu nerudného kouzelníka zatím rozvážným kolébavým krokem došel až k hraně masivního rámu, odkud si je pozorně prohlížel jako gagát lesklýma korálkovýma očima.

„Dvakrát slepičí polévku s kari,“ objednal Draco u hostinského, jemuž od okamžiku, co si uvědomil, jakou dvojici má před sebou, začalo nervozitou všechno padat z rukou.

„H-hned to bude,“ vykoktal, přičemž pohledem neustále těkal ke dveřím a zpět, jako by očekával, že v příštím okamžiku dovnitř vtrhne houf Smrtijedů, nelítostně pronásledovaný ministerskými bystrozory, aby spojenými silami jeho vyhlášený podnik proměnili v kůlničku na dříví.

A do toho všeho namalovaný havran pronikavě zavřeštěl: „Nevermore, nevermore!“

„Jenom klid, Edgare.“ Tmavovlasý kouzelník k němu chlácholivě vztáhl ruku. „Tobě nikdo žádnou polévku nenutí. Ty dostaneš svůj oblíbený kousek sýra.“ Potom kouzelník pohlédl na mladou dvojici a poněkud afektovaně zarecitoval:

Prosím, pane a též paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišli znenadání.
Mého druha krákorání – ač se jeví nemilé,
neznamená vskutku nic – pouhé kouzlo mámivé,
jenom to a pranic víc.“

Čaroděj se lehce uklonil, strčil havranovi do zobáku kostičku ementálu, potom vytáhl z vnitřní kapsy svého hábitu miniaturní kovové kyvadélko a trochu dětinsky si s ním začal pohrávat.

„Začínám chápat, proč většina obrazů na ministerstvu je opatřena umlčovacím zaklínadlem,“ poznamenala Hermiona těsně předtím, než svou lžíci ponořila do misky s kouřící polévkou.

Draco úkosem pohlédl na černého ptáka, který už zase něco polohlasně brblal, zakroutil nad tím otravným zvířetem hlavou a dal se do vyprávění.

 

Malfoy Manor, Wiltshir, o týden dříve

Přede dveřmi odpoledního salonku Draco naposledy zaváhal. Ten nápad, s nímž si už několik dní pohrával, byl do té míry bláznivý, že vůbec nedokázal odhadnout, jak jeho rodiče zareagují. Jenže vánoční svátky se kvapem blížily a času mnoho nezbývalo.

„Zlato, jsi doma?“ Narcissa Malfoyová odložila náčrtek zasedacího pořádku k nadcházejícím oslavám, v němž spolu se svým manželem cosi škrtali, upravovali a složitě přesouvali. „Dáš si s námi trochu čaje?“ zeptala se a aniž by vyčkala na souhlas, nabídla synovi kouřící šálek.

„Děkuji.“ Draco sledoval, jak péřovité fraktálové obrazce, které v mléčném základu vytvářel horký čaj, postupně mizí v nenávratnu. „Vlastně bych si s vámi potřeboval o něčem promluvit,“ nadhodil po chvíli a trochu nejistě přitom pohlédl na svého otce.

Lucius Malfoy elegantním pohybem odložil šálek. „Prosím, posloucháme.“

„Totiž… chtěl bych k nám na Vánoce někoho pozvat…“

Jeho rodiče spolu vyměnili krátký, ale velmi výmluvný pohled.

– Má nějakou dívku – naznačoval jemný úsměv na matčině tváři.

– O které se nám až dosud vůbec neobtěžoval zmínit! – hlásala kolmá vráska vrytá do otcova čela.

Narcissina drobná dlaň konejšivě spočinula na manželově předloktí.

– Drahý, sděluje nám to právě nyní –

– To vskutku brzy! –

„Draco,“ obrátila se Narcissa vlídně na syna, „my oba samozřejmě rádi přivítáme kteroukoli z tvých přítelkyň.“

I přes toto ujištění mladík stále vypadal trochu nervózně.

„Ona to vlastně není moje přítelkyně,“ namítl. „Ne tak docela.“

Jeho výrok doprovodila nová hra rodičovských pohledů.

– Není…? –

– Není!? –

„I přesto ji rádi poznáme,“ udržovala neochvějně vstřícný tón Narcissa.

Tentokrát se Draco viditelně ošil. „Vlastně ji už znáte.“

Jeho otec na něj upřel zkoumavý pohled. „Aniž bychom měli v úmyslu na tebe vyvíjet jakýkoli nátlak, soudím, že vzájemnému porouzumění by výrazně prospělo, kdybys nám konečně prozradil její jméno,“ pronesl způsobem, který naznačoval, že pokoušet hranice jeho trpělivosti rozhodně není dobrý nápad.

Draco usoudil, že další okolkování nemá cenu. Léta zkušeností ho naučila, že pokud proti němu rodiče nastoupili takhle v tandemu, jakékoli kličkování bylo zbytečné. Stejně z něj nakonec vytáhnou všechno, co chtějí vědět.

Odevzdaně pokrčil rameny. „Je to Hermiona Grangerová.“

Jeho slova zapadla do šokovaného ticha, narušovaného pouze slabým praskáním dřevěných uhlíků, řeřavějících v krbu.

Teprve po hodné chvíli se slova ujala opět Narcissa. „S tvým otcem chápeme, že jsi dospělý a není tvou povinností se nám svěřovat, ale smíme vědět, jak dlouho se už se slečnou Grangerovou –“ Hlas, stejně jako ruka jemně svírající ouško porcelánového šálku, se jí nepatrně zachvěl, „důvěrněji stýkáte?“

„Důvěrněji co?“ Vyvalil Draco oči.

„Tvá matka,“ vložil se do toho Lucius, „se tě taktním a zdvořilým způsobem táže na skutečnou povahu vašeho vztahu, případně zda a jak dlouho je zmiňovaná slečna v očekávání,“ doplnil hlasem jako kus ledu.

Draco chvíli zaraženě mlčel. Že by Grangerová s Lasičákem čekala dítě? Nejistě zatěkal pohledem. „To já přece nemůžu – tedy, chci říct, že jsme o tom z pochopitelných důvodů spolu nikdy nemluvili, takže s určitostí –“

Šedé oči jeho otce se nebezpečně zúžily. „Stýkáš se s ní za našimi zády a ani se neobtěžuješ zjistit, zda spolu náhodou nečekáte dítě?“ pronesl tónem, který by ještě nedávno v Dracovi vzbudil podvědomou touhu zalézt pod stůl.

„Ale já s ní přece nic nemám!“ ohradil se, když mu to konečně celé došlo. „Co vím, ještě pořád se tahá s Weasleym. I když, jak jsem vyrozuměl, poslední dobou to mezi nimi asi začíná nějak skřípat. Ale že bychom my dva spolu spali nebo tak, to je prostě absurdní!“

Luciusovo obočí se mírně nadzdvihlo. „To zní opravdu velice věrohodně.“

„Ale já s Grangerovou vážně nic nemám!“ opakoval Draco zoufale. On a ta vlasatá, kudrnatá, protivná vševědka, co si myslí, že musí mít za všech okolností vždycky pravdu? Směšné… Zhluboka se nadechl. „Nechodím s ní!“ prohlásil důrazně. „Nespím s ní! A už vůbec s ní nečekám žádné –“

„Samozřejmě,“ protáhl jeho otec s pekelnou jízlivostí. „Neznáte se, nestýkáte a právě proto jsi náhle pocítil nutkavou potřebu pozvat ji na oslavu vánočních svátků do našeho domu?“

Draco vnímal, jak je pomyslně tlačen ke zdi a to se mu vůbec nelíbilo.

„Potkal jsem se s ní před pár dny na ministerstvu, když jsem tam vyřizoval nějaké doklady ohledně dalšího studia! To je všechno!“ odpověděl o poznání méně uctivě, než bylo při jednání s rodiči jeho zvykem.

„Zlato,“ napomenula ho matka, „je nezdvořilé, abys takto zvyšoval hlas.“

„Protože vy si to všechno vykládáte úplně špatně!“ rozhodil bezradně rukama. „Totiž, když jsem u ní v kanceláři čekal na to razítko, začal jsem číst její povídky, potom na mě ječela, jenže já ji umluvil, aby mi je půjčila domů, a když jsem se tou hromadou postupně prokousal, dospěl jsem k přesvědčení, že to tak nemůžeme nechat. A že jediným řešením je pozvat ji na Vánoce k nám domů.“

„Teď jsi nám to ovšem dokonale osvětlil.“ Lucius Malfoy znovu přiložil šálek ke rtům.

Jeho syn se vymrštil z pohovky jako by do něj píchl jehlou. „Já vám to raději ukážu,“ prohlásil a vystartoval do svého pokoje.

Znepokojení rodiče spolu vyměnili další pohled.

„Myslíš, že nám ohledně toho mudlovského děvčete říká pravdu?“

Narcissa nepatrně pokrčila rameny. „Netuším. Ale vzpomeň si, když mu bylo třináct, vydržel o ní mluvit téměř celé prázdniny.“

„Ovšem tenkrát si stěžoval, že mu vrazila facku!“

Narcissa se k manželovi důvěrně naklonila. „Jenže Gregory mi potom prozradil, že si tu tvář nejmíň týden odmítal umýt,“ špitla mu do ucha.

„U Merlina, Cisso, neděs mě –“

Mezitím se Draco stačil vrátit a nyní před rodiči začal rozkládat poměrně objemnou hromadu papírů. „Grangerová dělá pro ministerstvo výzkum ohledně mudlovského vnímání kouzelnického světa a v rámci toho dostala za úkol zpracovat i tyhle povídky. Zjistil jsem, že velká část pojednává o tom, že jsem jako kluk míval příšerné dětství a úplně nejhorší Vánoce, jaké si dovedete představit. A protože jsem si vzpomněl na tvou nedávnou přednášku o důležitosti pozitivního mediálního obrazu, otče, napadlo mě, že by neškodilo pozvat Grangerovou k nám, aby viděla, jaká je skutečnost.“

Lucius Malfoy vypadal zamyšleně. To, co jeho syn říkal, v sobě skrývalo jistou logiku. Zmijozelskou logiku, pochopitelně, ale to nebylo vůbec na škodu. Celé roky ho učil, že Malfoyové dokážou využít doslova každé situace ve svůj prospěch. Jenom…

Zlehka si odkašlal. „Tvé argumenty zní zajímavě. Pouze si nemohu nepoložit otázku, proč ses nám tuto skutečnost pokusil sdělit způsobem, který hrozil, že mně i tvé matce způsobí infarkt.“

„Otče,“ ohradil se Draco napůl vážně, napůl žertem, „kdybych jako jediný dědic jakkoli usiloval o tvůj život, pravděpodobně bych vám oznámil, že si na Vánoce hodlám přivést Pottera.“

Lucius Malfoy se divoce rozkašlal.

„Ještě trochu čaje, Drahý?“ otázala se jeho žena laskavým tónem.

„Ne, děkuji. – Uznávám synu, že postavíš-li celou věc do této perspektivy, přítomnost slečny Grangerové v našem domě se rázem začne jevit jako velmi rozumná a zcela přijatelná alternativa. Ovšem i přesto bychom s tvou matkou nejprve do některých těch povídek rádi nahlédli.“

„Jak chcete,“ pokrčil Draco rameny. „Já vás varoval.“

Pohodlně se uvelebil v křesle u krbu a do klína si přitáhl talíř pomerančových sušenek.

Lucius s Narcissou si z hromady náhodně vybrali několik kancelářskými svorkami sepnutých listů. Salonkem se na delší dobu rozhostilo ticho, přerušované pouze Dracovým spokojeným chroupáním.

Nenáviděl, jak byl jeho otec chladný, ostentativně kupoval synovi ty nejdražší věci, zatímco malý chlapec si ze všeho nejvíc přál plyšového medvídka.*

Lucius zvedl hlavu.

„Draco, ty sis někdy přál k Vánocům plyšového medvídka?“ protáhl s údivem.

Jeho syn živě přisvědčil. „Jistě. Každým rokem. Chtěl jsem ho opékat na rožni v krbu, už si nevzpomínáš?“

„Ach, to.“ Po rtech pana Malfoye staršího přeběhl náznak úsměvu. „Vybavuji si, jak jsem se ti celé týdny snažil vysvětlit, že plyšoví medvědi jsou s ohledem na zvýšenou hořlavost pro rožnění naprosto nevhodní.“

Draco se v odpověď zatvářil trošku vzdorovitě. „Právě to byl jeden z důvodů, proč jsem po něm vždycky toužil.“

Narcissa vztáhla ruku a zlehka se dotkla jeho tváře. „Tví rodiče jsou zkrátka necitlivá monstra, která ti zcela trestuhodně nedopřála to nevinné potěšení zapálit rodinné sídlo,“ poznamenala potutelně. „V jistém smyslu by se dalo říct, že to hraničilo takřka s týráním.“

Draco si strčil do pusy další sušenku. „Hehíhahal hem hi haho hýhahé híhe,“ zahuhlal.

Jeho otec ostře vydechl. „Tvá myšlenka byla do té míry převratná, že budu nucen požádat tě, abys mi ještě jednou dopřál to potěšení vychutnat si její hloubku. Obzvláště ocením, pokud tak učiníš s prázdnými ústy.“

Draco polkl poslední sousto a poloprázdný talířek odložil stranou. „Že jsem si nepřipadal jako týrané dítě,“ zopakoval zřetelně, přičemž sebe i podlahu hustě posypal drobečky.

Otec si ho změřil přísným pohledem. „Možná to byla chyba,“ odvětil nakonec s neproniknutelným výrazem.

„Prostě mám jenom hlad,“ ohradil se Draco. „Nestihl jsem dneska oběd –“

„A proč nic neřekneš, Zlato,“ ozvala se jeho matka starostlivě. „Nechám ti připravit nějaké sendviče.“

Lucius vytáhl z kapsy stříbrné hodinky. „Večeře bude ani ne za třicet minut. Jsem si naprosto jistý že do té doby na podvýživu nezemře.“

„Otče, myslím, že si vůbec neuvědomuješ, jak strašně si zahráváš,“ upozornil ho Draco s pobaveným úšklebkem. „Vůbec nepochybuji, že právě teď někdo začal smolit povídku o tom, jak jsi mne celé dny nebo možná i týdny nechával strádat hlady.“

Je to Zmijozel, marná sláva, pousmál se jeho otec, než mu rázným pohybem vrazil talířek sušenek zpátky do klína. „Hlavně nezapomínej kousat, ty týrané dítě.“

„A další dávka povídek bude o tom, jak jsi mě nutil jíst vánoční sušenky!“

Dracův otec chtěl něco poznamenat, ale nakonec jen povzdechl a znovu se zabral do čtení. Přelétl však sotva dva nebo tři odstavce, když se Narcissa vedle něj rozhořčeně napřímila.

„To je naprosto hanebné! Poslouchejte:

Je to tak smutné, že Malfoy nikdy nezažil opravdové Vánoce,‘ pomyslela si Hermiona, kráčející slavnostně vyzdobenou ulicí ke svému domovu. Vzpomínala, jak jí Draco prozradil, co se dělo v jeho dětství pokaždé, kdykoli matka chtěla něco upéct. … Jak otec křičel na matku, dokud nezačala plakat, a potom ji uhodil s tím, že její chování je nedůstojné a neslušné.“*

Narcissino chřípí se chvělo stěží potlačovaným hněvem a z očí jí sršely blesky. „To je ta nejodpornější lež, jakou jsem kdy byla nucena strpět!“ prohlásila směrem k Dracovi. „Tvůj otec by se nikdy, za žádných okolností, nesnížil k něčemu tak –“

Tentokrát to byla Luciusova dlaň, která v uklidňujícím gestu na okamžik spočinula na její paži.

„Samozřejmě, Miláčku. Ostatně, zcela zřetelně si vzpomínám, jak jsi hned první Vánoce po naší svatbě pekla čokoládové sušenky.“

Její pohled zjihl. „Pamatuješ, jak jsme je potom všechny nadrobili kachnám?“

„Všechny ne. Já jsem jich předtím několik ochutnal.“

„Merline, vždyť byly připálené! Vůbec nepochopím, jak jsi mohl tak strašlivě hazardovat se svým zdravím.“

„Chtěl jsem ti udělat radost.“

„To od tebe bylo velmi obětavé…“ zasnila se Narcissa. „Což ovšem nic nemění na faktu, že ty zuhelnatělé kousky těsta byly naprosto nepoživatelné.“

„Zkrátka nejsi sušenkový typ,“ pousmál se Lucius. „Ale rád na tu příhodu vzpomínám.“

Na chvíli zase zavládlo ticho.

Draco seděl v křesle, jednou rukou si podepíral bradu a za přivřenými víčky si znovu a znovu přehrával každoroční vánoční krmení kachen, o němž jeho rodiče pokaždé s vážnou tváří prohlašovali, že se jedná o prastarou rodinnou tradici.

„Tohle už ale přestává všechno!“ vytrhl ho ze vzpomínek otcův rozhněvaný hlas, doprovázený zašustěním papírů, které neskončily v krbu jen proto, že jim v cestě překáželo několik dalších kusů nábytku.

Draco i Narcissa vzhlédli téměř současně.

„Dokázal bych překousnout ledacos,“ ucedil Lucius skrz zaťaté zuby, „že jsem chladný, krutý a nevypočitatelný bastard. Že pro vlastní prospěch zradím nejlepšího přítele. S jistým sebezapřením bych se snad dokázal přenést i přes to, že můj jediný syn se v této povídce nachází v jakémsi nepravděpodobném svazku s panem Potterem. Ale dvacet sedm hrubých chyb na jediné stránce, to zkrátka odmítám tolerovat! ‚DRACO, OZVY SE MY‘! Ten autor by zasloužil proměnit v několikasvazková pravidla pravopisu! – Připomeňte mi někdo, proč tyhle zhůvěřilosti vlastně čteme?“

„Kvůli pozitivnímu obrazu naší rodiny v médiích?“

„Zatracení mudlové!“ syčel Lucius „Vždycky jsem tvrdil, že jednou budou naší zkázou.“

Draco počkal na vhodný okamžik a potom jako pravý syn svých rodičů s vyhraněným smyslem pro černý humor hbitě doplnil: „A to kromě Dramionek a Drarry existují i jiné druhy povídek.“

„Například?“

„Například Lumionky.“

Lu–“ Dracův otec v neblahé předtuše svraštil obočí.

„Jako že ty a Grangerová,“ potvrdil jeho syn.

„Zajímavé –“ Vypadalo to, jako by Lucius o něčem uvažoval a usilovně hledal, jakým způsobem onu myšlenku nějak korektně vyjádřit. „A také u toho slečna Grangerová na sobě mívá oblečené to… krajkové negližé?“ otázal se nakonec.

„Nikoli, otče.“

Bylo vidět, že panu Malfoyovi staršímu se viditelně ulevilo.

„Většinou přitom na sobě nemívá vůbec nic,“ upřesnil Draco.

Křehký šálek z tenounkého porcelánu hlasitě třeskl o podlahu.

Narcissa ke svému manželovi obrátila starostlivou tvář. „Jsi v pořádku, Drahý?“

„Pravděpodobně ne,“ dostalo se jí mdlé odpovědi.

(A to Draco milosrdně zatajil, že existují i povídky označované jako Drapple, Snucius nebo Malfoycest, protože jako hodný a milující syn svému otci nechtěl přivodit vážné zdravotní komplikace.) „Takže souhlasíte, abych Grangerovou na tu vánoční oslavu pozval?“ kul místo toho železo, dokud bylo žhavé.

Slova se opět chopila Dracova matka: „Považujeme to za naprosto nezbytné, Zlato.“

„Opravdu nepochopím, proč jsi se svým návrhem tak dlouho otálel,“ doplnil jeho otec.



Během Dracova vyprávění 
Hermiona dojedla polévku a otřela si ústa do ubrousku.

„Víš, co by mě zajímalo? Kolik z toho, co jsi vykládal, sis právě teď vymyslel.“

„Já?“ protáhl mírně dotčeně. „Ani slovo. Můžeš se klidně přeptat. Tak co, přijdeš?“

„Jak jsem prve říkala: budu o tom uvažovat.“

„Výborně,“ zamnul si spokojeně ruce. „Vyzvednu tě jednadvacátého odpoledne přímo tady na ministerstvu.“

„Sedíš si na uších? Neřekla jsem, že přijdu, jen že o tom budu přemýšlet.“

„Ale no tak, Grangerová. Znám tě. Zvědavost ti nedovolí odmítnout. Jen si to představ – starobylé, nikde systematicky nepodchycené kouzelnické zvyklosti, které můžeš po libosti zkoumat a pak o nich psát nekonečně dlouhé eseje do odborných časopisů… Čtyřicet tisíc unikátních svazků v naší rodinné knihovně… Středověké rukopisy, vzácné prvotisky…“

„Zmlkni, hade!“

„Beru to jako souhlas. – A abych nezapomněl, pořádně se obleč a taky si s sebou vezmi koště.“

Hermiona nad jeho požadavky jenom zakroutila hlavou. Další idiot, co si nejspíš myslí, že s ním na Vánoce bude hrát famfrpál.

„Nevermore!“ zavřeštěl namalovaný havran, čímž naprosto dokonale vystihl její nejniternější rozpoložení.

 


* V obou případech jde o mírně upravené úryvky z povídky „Výjimečný akt laskavosti“, kterou si můžete přečíst zde.

Prohlášení:  Povídka nebyla napsána za účelem zisku.
Postavy a svět patří J. K. Rowlingové a aktuálním držitelům autorských práv.
Duševní vlastnictví překladů jmen, názvů a míst náleží Pavlu a Vladimíru Medkovým,
kteří její knihy o Harrym Potterovi přeložili do češtiny.

fanfictionpovidky.webgarden.cz is in no way related to J.K.Rowling, Scholastic Books, Bloomsbury Publishing or Warner Bros. All images and material related to the J.K.Rowling novels is © Scholastic Books (US), and Bloomsbury Publishing (UK). All material related to the "Harry Potter" films is © Warner Bros. Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one